"Kašlu na tvoje stříbro a ty staré hodinky!" řekl s hlubokým opovržením. "Jen si je dej spravit sám!"
"Ale Franzi," zvolal jsem roztřrdený strachem,že mi uteče. "Počkej chvilku! Vezmi si ty hodinky! Opravdu jsou stříbrné,doopravdy! Vždyť nic jiného nemám."
Chladně a opovržlivě se na mě podíval.
"Takže víš,za kým půjdu. Anebo to taky můžu říct policii,strážmistra dobře znám."
Otočil se k odchodu. Zadržel jsem ho za rukáv. To se nesmí stát. Mnohem raději umřu,než abych snášel všechno to,co nastane,jestli on takhle odejde.
"Franzi," žadonil jsem,rozrušením celý ochraptělý,
"nedělej přeci hlouposti! Viď,že je to jenom žert?"
"Ovšemže žert,ale tebe může přjít draho."
"Tak mi řekni,Franzi,co mám dělat! Udělám všecko!"
Měřil si mě přimhouřenýma očima a znovu se usmál.
"Nebuď přece hlupák!" řekl s předstíranou dobromyslností. "Vždyť víš stejně dobře jako já,o co mi jde. Já si můžu vydělat dvě marky a nejsem boháč,abych je mohl zahodit. Ale ty jsi bohatý,máš dokonce hodinky. Stačí, když mi ty dvě marky dáš,a všecko bude v pořadku."
Pochopil jsem jeho logiku. Je že dvě marky! To bylo pro mě tolik a tak nerosažitelné jako deset,jako sto,jako tisíc marek,peníze jsem žadné neměl. Měl jsem sice pokladničku,byla u matky,a v ní od návštěv strýčků a podrobných příležitostí pár desetifenikových a pětifenikových mincí. Jinak jsem neměl nic. Kapesné jsem v tom věku ještě nedostával.
