Když jsem si představoval ďábla, dokázal jsem si ho docela dobře vybavit dole na ulici,v přestrojení anebo přímo v jeho vlastní podobě, na jarmarku nebo někde v hospodě,ale nikdy u nás doma.
I moje sestry patřily ke světu světla. Jak mi často připadalo,byly bytostně blíž k otci a matce,byly lepší, mravnější,měly daleko mémě chyb než já. Měly své nedostatky,své zlozvyky,ale ty zjevně nešly do hloubky,nebylo to jak u mne,kde dotyk se zlem způsoboval často takovou tíži a trýzeň a ten temný svět stál mnohem blíž. Sestry,stejně jako rodiče,bylo třeba šetřit a cítit,a když mezi námi vznikl spor,byl jsem pak před vlastním svědomím vždy já ten špatný,viník,který musí poprosit o odpuštění. Neboť v sestrách člověk urážel rodiče,to,co je dobré a co se sluší. Měl jsem tajemnství,která jsem daleko spíš mohl sdílet s těmi nejzpustlenejšími uličníky než se svými sestrami. Za dobrých dní,kdy jsem měl v sobě jas a svědomí bylo v pořádku,bylo často rozkošné si se sestrami hrát a být k nim hodný a milý a sám sebe vidět v řádném, ušlechtilém světle. Takové to musí být mezi anděly! To bylo to nejvyšší,co jsem andělé,obklopení jasnými zvuky a vůněmi jako o Vánocích a v době štěstí. Jenže jak vzácně se dařily takové chvíle a takové dny! Často jsem při hře,při dobrých,nevinných, dovolených hrách,upadl do takové prudkosti a vášnivosti,až to sestry nedokázaly snést a byla z toho hádka a neštěstí,a když mě pak popadla zlost, byl jsem hrozný a dělal a říkal jsem věci,jejichž hanebnost jsem zhloubi a palčivě cítil už v okamžiku,kdy jsem je dělal a pronášel.
