Na chvilku mnou probleskla důvěra a naděje při pohledu na otcův klobouk. Všecko otci povím,vezmu na sebe jeho rozsudek i trest,stane se mým důverníkem a zachráncem. Bude to jen pokání,jakým jsem prošel už tolikrát,těžká,hořká chvíle,těžká a zkroušená prosba za odpuštění.
Jak sladce to znělo! Jak krásně to vábilo! Ale nebylo z toho nic. Věděl jsem,že to neudělám. Věděl jsem,že mám nyní tajemství,vinu,a musím si všechno vypít jen já sám. Možná jsem právě na rozcestí,možná budu od téhle chvíle navždycky patřit k těm špatným,sdílet tajemství se zlými lidmi,záviset na nich,poslouchat je, budu muset být jako oni. Hrál jsem si na muže a hrdinu,a teď musím nést důsledky.
Uvítal jsem,když se otec při mém příchodu pozastavil nad tím,že mám vlhké boty. To odvedlo jeho pozornost, nedovtípil se toho horšího,a já jsem byl s to snést výčitku,kterou jsem potají vztáhl i na to ostatní. Přitom ve mně zajiskřil zvláštní,nový pocit plný ostnů:cítil jsem nad otcem nadřazenost! Na okamžik jsem pocítil určité opovržení nad jeho nevědomostí,jeho plísnění kvůli mokrým botám mi připadalo malicherné. "Kdybys jen vědel!" myslel jsem si a připadal si jako zločinec,kterého vyslýchají kvůli ukradené housce,zatímco by se měl přiznat k vraždám. Byl to pocit ošklivý a odporný,ale silný,a měl jakýsi půvab a připoutával mě pevněji než kterákoli kiná myšlenka k mému tajemství a mé vině. Možná,pomyslel jsem si,šel Kromer na policii a udal mě už teď a stahují se nade mnou bouřlivá mračna,zatímco tady mě ještě mají za dítě!
