"Nemám nic," řekl jsem smutně. "Nemám žádné peníze. Ale dám ti jinak všecko. Mám knížku o indiánech a vojáky a kompas. Dojdu ti pro něj."
Kromer jen škubl svými drzými,zlými ústy a plivl na podlahu.
"Nežvaň!" řekl rozkazovačně. "Jen si nech ty svoje krámy. Kompas! Neštvi mě,slyšíš,a naval peníze!"
"Ale já žádné nemám,nikdy peníze nedostávám. Za to přece nemohu!"
"Tak mi ty dvě marky přineseš zítra. Počkám po škole dole na náměstí. Hotovo. Když ty peníze nepřineseš, tak uvidíš!"
"Ano,ale odkud je mám vzít? Panebože,vždyť žádné nemám--"
"U vás doma je peněz dost. To je tvoje věc. Tak tedy zítra po škole. A říkam ti:když je nepřineseš--" Vrhl na mě hrozný pohled,ještě jednou si uplivl a zmizel jako stín.
Nedokázal jsem jít nahoru. Můj život byl zničen. Pomýšlel jsem na to,že uteču a už sme nikdy nevrátím nebo že se utopím. Ale nebyly to zřetelné představy. Posadil jsem se ve tmě na nejspodnější schod domovního schodiště,zcela jsem se ponořil do sebe a oddal se svému neštěstí. Tam mě v pláči našla Lina,když s košem šla dolů po dřívi.
Poprosil jsem ji,ať doma nic neříka,a vyšel jsem nahoru. Na věšáku vedle skleněných dveří visel otcův klobouk a matčin slunečník,ze všech věcí mi proudila vstříc domáckost a něžnost, mé srdce je zdravilo úpěnlivě a s vděčností,jako když marnotratný syn hledí na domovskou jizbu a cítí její vůni.
