A tak tomu bylo se vším,a nejvíc se mnou samotným. Jistě,patřil jsem ke světu jasnému a správnému,byl jsem dítě svých rodičů,ale kamkoli jsem zamířil zrakem či sluchem,všude bylo to druhé,a v tom druhém jsem také žil,třebaže mi často bylo podivně a úzko,třebaže tam člověka zpravidla přepadal strach a špatné svědomí. Často jsem v tom zakázeném světě žil ze všeho najraději,a často mi návrat domů do světa světla - byť si byl sebenezbytnější a sebelepší - připadal jako návrat někam,kde to není tak hezké,kde je spíš nuda a pustota. Leckdy jsem si uvědomoval:můj životní cíl že je být jako otec a matka, tak světlý a čistý,mít jejich převahu a řádnost;ale k tomu vedla jěstě dlouhá cesta,budu muset vysedávat ve školách a studovat a skládat všelijaké zkoušky,a přitom ta cesta stále vedla těsně kolem toho druhého,temnějšího světa a skrze něj,a nebylo jinak nemožné,že člověk v něm uvízne a utone. Znal jsem příběhy o marnotratných synech,kterým se přihodilo,vášnivě rád jsem je četl. V nich byl vždy návrat k otci a dobru tak spásný a veľkolepý,naprosto jsem cítil,že pouze toto je ono správné, dobré a žádoucí,a přesto ta část příběhu,odehrávající se uprostřed zlých lidí a zatracenců,byla daleko lákavější,a kdyby se to bylo smělo říci a přiznat,vlastně byla častokrát škoda,že ten zatracený člověk se dal na pokání a byl opět nalezen. Ale to se říci nemohlo,ani pomyslet ne. Jen to bylo nějak přítomné,jako jakési tušení a možnost,v pocitech docela vespod.
