Když jsem skončil,doufal jsem,že sklidím pochvalu,celý jsem se ke konci rozpálil a opojil tím vymýšlením.
Oba menší chlapci vyčkávavě mlčeli, Franz Kromer si mě ale pronikavě měřil zpola přimhouřenýma očima a s vyhrůžkou v hlase se zeptal: "Je to pravda?"
"Ovšem," řekl jsem.
"Tak teda skutečně a doopravdy?"
"Ano,skutečně a doopravdy," ujisťoval jsem vzpurně,zatímco v nitru jsem se dusil strachem.
"Můžeš to odpřisáhnout?"
Velice jsem se vyděsil,ale ihned jsem přisvědčil.
"Tak řekni: Přisámbůh,při spáse mé duše!"
Řekl jsem: "Přisámbůh,při spáse mé duše!"
"No dobrá," prohlásil a odvrátil se.
Myslel jsem,tím že je to odbyté,a byl jsem rád,když se brzy zvedl a vydali jsme že zpátky. Nahoře na mostě jsem plaše řekl,že teď musím domů.
"Nač takový spěh," smál se Franz, " vždyť máme společnou cestu."
Pozvolna se loudal dál a já jsem se neodvážil odtrhnout,ale on opravdu šel směrem k našemu domu. Když jsme k němu dorazili a já jsem uviděl naše domovní dveře a velkou mosaznou kliku,slunce v oknech a záclony v matčině pokoji,zhluboka jsem vydechl. Ach,zase doma! Ten dobrý,požehnaný návrat domů,do světla,do míru!
Když jsem spěšně otevřel dveře a vklouzl do domu připraven za sebou zabouchnout,vtlačil se Franz Kromer se mnou dovnitř. V chladném,temném průjezdě,kam vnikalo jen trochu světla ze dvora,stál vedle mne, přidržoval mě za paži a tiše řekl: "Nono,co tak pospícháš!"
