Byl jsem rád,že mě bere a jedná se mnou jako s ostatními. On poroučel a my jsme poslouchali,připadalo mi to jako nějaká dávná zvyklost,i když jsem s ním byl pohromadě poprvé.
Konečně jsme se posadili na zem, Franz plival do vody a vypadal jako mužský;plival mezerou mezi zuby a pokaždé se trefil,kam chtěl. Rozpředl se hovor a chlapci se začali naparovat a vychloubat všelijakými školáckými hrdinstvími a lumpárnami. Já jsem mlčel a přitom jsem měl strach,že právě tím mlčením budu nápadný a že si Kromer na mě vylije zlost. Oba moji kamarádi se hned na začátku ode mne odvrátili a hlásili se k němu, byl jsem mezi nimi cizinec a cítil jsem, že moje oblečení a chování je popouzí. Jako žáka latinské školy a panského synáčka mě Franz nemohl mít nijak v lásce a ti dva druzí, kdyby na to přišlo,by mě zapřeli a nechali na holičkách,to jsem dobře vyciťoval.
Nakonec jsem ze samotného strachu začal vyprávět i já. Vymyslel jsem si veliký loupežný příběh a udělal jsem ze sebe jeho hrdinu. V jedné zahradě u Rohového mlýna že jsem s jedním kamarádem v noci ukradl celý pytel jablek,ale ne snad ledajakých,nýbrž samé renety a zlaté parmény,ty nejlepší druhy. Z nebezpečí dané chvíle jsem se utekl do toho příběhu, vymýšlet si a vyprávět,to byla pro mě běžná věc. Abych hned nemusel přestat a nezapletl se snad do něčeho horšího,snažil jsem se,aby se mé umění pořádne zablýskalo. Jeden z nás,líčil jsem,musel neustále být na stráži,zatímco druhý byl na stromě a házel jablka dolů,a pytel že byl tak těžký,až jsme ho nakonec museli otevřít a polovinu tam nechat,ale za půl hodiny jsme se vrátili a odnesli si i zbytek.
