Vyděšeně jsem se na něho podíval. Paži mi svíral pevně jako v železech. Uvažoval jsem,co může mít za lubem a nechce-li mě snad zabít. Kdybych teď,pomyslel jsem si,najednou a hlasitě vykřikl,jestlipak by někdo shora sěbehl dost rychle dolů,aby mě zachránil? Ale neudělal jsem to.
"Co je?" zeptal jsem se,"co chceš?"
"Nic moc. Musím se tě jen ještě na něco přeptat. Ostatní to nemusí slyšet."
"Tak? No a čo ti ještě mám říct? Víš,že musím nahoru."
"Přece víš," řekl Franz potichu,"komu patří ta zahrada u Rohového mlýna,je?"
"Ne,nevím. Nejspíš mlynáři."
Franz ovinul svou paži kolem mě a přitáhl si mě až docela těsně k sobě, abych se mu musel podívat do tváře z bezprostřední blízkosti. Oči měl zlé,i jeho úsměv byl zlý a obličej byla krutost a moc sama.
"No,chlapečku,já bych ti mohl povědět,komu ta zahrada patří. Už dávno vím,že jablka někdo ukradl,a taky vím,že ten člověk chce dát dvě marky tomu,kdo mu poví,kdo si to ovocie ukradl."
"Panebože!" vykřikl jsem. "Ale ty mu to přece neřekneš?"
Cítil jsem,že dovolávat se jeho citu pro čest nebude k ničemu. Byl z toho druhého světa,pro něj zrada nebyla žádny zločin.
