Jenže mně to všechno už teď nepatřilo,to všechno byl jasný otcovský a mateřský svět,a já provinilec jsem se ponořil hluboko do toho cizího proudu,zapleten do dobrodružství a hříchu,ohrožován nepřítelem a nebezpečími,čekaly na mě úzkosti a hanba. Klobouk a slunečník,dobrá stará podlaha z pískovce,veliký obraz nad skříni v předsíni,a zevnitř z obývacího pokoje hlas mé starší sestry,to všechno bylo milejší,něžnější a rozkošnější než kdy jindy,ale pro mě už útěcha a jistota a bezpečí,byla to jen a jen výčitka. To všechno už nebylo moje,nemohl jsem se na tom jasu a tichu podílet. Na nohou jsem si nesl špínu,která se nedala očistit na rohožce,nesl jsem si s sebou stín,o jakém svět domova nic nevěděl. Kolik už jsem měl tajemství, co úzkostí,ale to všecko byla jen hra a žert proti tomu,co jsem si do těch prostor přinášel dnes. Hnal se za mnou osud,napřahovaly se po mně ruce,před nimiž mě ani matka nemohla ochránit,o nichž se nesměla nic dovědět. Zda teď byla mým zločinem krádež nebo lež(copak jsem křivě nepřísahal při Bohu a své spáse?) -- to bylo jedno. Mým hříchem nebylo jedno či druhé,mým hříchem bylo,že jsem podal ruku ďáblu. Proč jsem s nimi šel? Proč jsem poslouchal toho Kromera,víc než kdykoli svého otce? Proč jsem vylhal ten příběh o krádeži? Vypínal se zločiny,jako kdyby to byly hrdinské skutky? Teď mě drží za ruku ďábel a nepřítel po mě pase.
Na chvíli jsem už necítil strach ze zítřka,nýbrž především tu strašnou jistotou,že má cesta nyní povede stále dál z kopce a do temnot. Zřetelně jsem cítil,že z mého přečinu vyplynou nutně nová provinění,že moje pokynutí sourozencům,pozdrav a polibek rodičům je lež,že v době nesu osud a v nitru ukryté tajemství.
