Cítil jsem to zcela jasně. V těchhle věcech nebyli lidé z "druhého" světa jako my.
"Nic neříct?" smál se Kromer. "Kamarádíčku,copak si myslíš,že jsem nějaký padělatel,že si dokážu vyrobit dvoumarky sám? Já jsem chudák, nemám bohatého tátu jako ty,a když si můžu vydělat dvě marky,tak si je prostě vydělat musím. Možná dá i víc."
Najednou mě zas pustil. Náš domovní průjezd už nevoněl mírem a bezpečím,svět kolem mě se zhroutil. On mě udá,jsem zločinec,řeknou to otci,možná přijde i policie. Čeká mě hrůzny chaos,všechna ohavnost, veškeré nebezpečí se spojili proti mně. Že jsem nic neukradl,bylo naprosto bezvýznamné. Nadto jsem přísahal. Můj Bože,Bože Můj!
Do očí mi stouply slzy. Cítil jsem,že se musím vykoupit,a v zoufalství jsem sahal do všech kapes. Vtom mě napadlo;hodinky. Byly to staré stříberné hodinky,nešly,nosil jsem je "jenom tak". Měl jsem je od babičky. Spěšně jsem je vytáhl.
"Kromere," řekl jsem,"poslyš,nemusíš mě udávat,to by od tebe nebylo hezké. Dám ti svoje hodinky,podívej;bohužel jinak nic nemám. Vezmi si je,jsou ze stříbra,a strojek je dobrý,mají jen drobnou vadu,musí se spravit."
Usmíval se a vzal si hodinku do své velké ruky. Díval jsem se na tú ruku a cítil,jaká je v ní surovost a nepřátelství vůči mně,jak se sápe po mém životě a klidu.
"Jsou ze stříbra--," řekl jsem ostýchavě.
