Léto s tebou

Kapitola 2

Jakmile mi v osm hodin zazvoní budík, mám tendenci s ním třísknout o zeď. Nakonec se přece jen vyhrabu z postele a skoro poslepu dojdu do koupelny. Když zahlédnu svůj odraz v zrcadle, zhrozím se. Velký blonďatý chaos vzdáleně připomínající moje vlasy mi trčí kolem hlavy jako hodně nepovedená svatozář. K tomu mi obličej zdobí dva tmavé půlměsíčky pod očima a celou polovinu tváře otlačené záhyby z polštáře. Musela jsem opravdu tvrdě zabrat. Zvednu ruku, a prsty si to místo několikrát promnu, abych kůži vyhladila. Nepomáhá to. Otočím kohoutkem doprava a ledovou vodou si opláchnu obličej. Když už nic, alespoň mě to pořádně probralo. Rychle se osprchuju, vyčistím si zuby a obleču připravené oblečení. Rozčesat vlasy už je větší oříšek, přestože se mi to nakonec podaří do takového stavu, abych si je mohla stáhnout gumičkou.

„Fay, jsi vzhůru?" volá na mě máma z kuchyně.

„Už jdu!" zakřičím na ni a zvědavě vykouknu z okna.

Tannerova ložnice se stále noří ve tmě. To mě nepřekvapuje. Nikdy nebyl ranní ptáče. Sejdu do přízemí, kde už máma připravuje snídani. Všechno krásně voní, ale mám tak sevřený žaludek, že bych do sebe nic nedostala. Vypiju si sklenici jablečného džusu a na otázku, proč si nesednu a pořádně nenajím, odpovím, že nemám hlad. Z dneška jsem vážně nervózní. Doufám, že se na táboře bude všem mým kamarádům líbit, především Tannerovi.

O půl deváté zazvoním u vedlejších domovních dveří, abych popohnala Tannera. Otevře mi jeho máma, a protože telefonuje, ukáže mi, abych šla dál.

„Ne. Říkala jsem ti, že jede na tábor a bude čtyři týdny pryč. To mění všechno," zvýší hlas.

Ani nemusím dál poslouchat. Vím, že mluví se svým bývalým manželem, Tannerovým tátou. Rozvedli se asi před rokem a pořád spolu bojují o syna. Loni strávil Tanner druhou polovinu prázdnin u svého otce a vůbec jsme se neviděli. Paní Bradfordové jsem svým nápadem pěkně zavařila. Ukáže prstem ke schodišti a mizí v kuchyni, přičemž má mobil stále přitisknutý u ucha. Dívám se za ní se soucitným pohledem.

Vyběhnu schody do patra a bez ohlášení vpadnu ke svému kamarádovi do pokoje. Zarazím se ve dveřích a s vytřeštěnýma očima koukám na nahé mužské tělo stojící přímo přede mnou. Musel se před chvilkou vrátit z koupelny, protože má ještě vlhké vlasy a na zemi se válí mokrý ručník. Vyjeknu a přinutím se od něj odtrhnout oči, přestože se nechci do konce života na nic jiného dívat. Panebože. Věděla jsem, že má svaly. Ale vidět ho nahého, je jako koukat na jednu z těch nádherných soch v muzeu. Jo, sport dělá s tělem divy.

Z přemýšlení mě vytrhne pobavený smích. „Musím říct, že červená barva ti vážně sluší, Fay."

Ukážu mu prostředníček, zatímco pohledem provrtávám stěnu. „Můžeš si něco obléct?"

„Snad se nestydíš?" dobírá si mě.

Když hned neodpovím, pokračuje: „Vždyť jsi mě už nahého viděla, jako já tebe."

V tom je trochu rozdíl. Bylo nám sedm a trávili jsme víkend s jeho rodiči na chatě u jezera. Tehdy bylo nezvyklé teplo a my si s sebou nevzali plavky. Teď je to jiné. Pro mě je to jiné. Cítím, jak mi horko dál stoupá do tváří, a s jistotou vím, že jsem rudá i tam, kde to snad není ani možné.

Uchechtne se. „Vlastně jsem ti udělal službu."

„Cože?" zaskřehotám.

„No...konečně jsi viděla kluka. Až na to přijde, není třeba strkat hlavu do písku," rozesměje se nahlas.

„Nejsi první, ani poslední," odseknu podrážděně.

Přestane se smát. „Vážně?"

Mluvím pravdu, pokud se počítá večírek, který se konal před měsícem u Luka. Byl opilý a zatáhl mě na zahradě do malého altánku, kde si dovoloval. Když se i přes mé protesty vysvlékl, utekla jsem. Ale těsně předtím jsem se podívala, přirozeně. Takže rozvážně přikývnu, otočím hlavu a setkám se s Tannerovým pohledem. Tváří se zvláštně, ale alespoň už má na sobě spodní prádlo. S úlevou vydechnu a usměju se.