Léto s tebou

Kapitola 20

Cesta domů mi připomíná jeden z těch němých filmů, které si rodiče občas pouštějí. Během několikahodinové jízdy nikdo z nás nemluví, i když se paní Bradfordová ze začátku dost snaží o to, abychom jí alespoň něco málo řekli. Byla asi dvacet minut zavřená s Kraigem v kanceláři, a jakmile vyšla ven, netvářila se sice nadšeně, nicméně svému synovi neřekla jedinou výtku. Ani v autě se ho nevyptávala na to, co ho vedlo ke rvačce, ale zajímal jí tábor jako takový. Svoji snahu vzdala, protože jsme se ani jeden neměli k tomu, abychom jí odpověděli. Tanner zírá celou dobu z okna a po chvilce si uvědomím, že usnul s hlavou opřenou o sklo. Vytáhnu si sluchátka, zapnu je do telefonu a zbytek naší jízdy poslouchám hudbu.

Sotva dojedeme na jejich příjezdovou cestu a zastavíme, Tanner sebere svoji tašku z kufru a bez jediného slova zmizí uvnitř domu.

Chvíli se za ním dívám, než zničeně odtrhnu oči, abych i se svým zavazadlem zamířila za tátou. Světla v obývacím pokoji jsou rozsvícená. Čeká na mě.

„Děkuju za odvoz, paní Bradfordová."

„Fay, nic mi do toho sice není, ale co se mezi vámi stalo?"

Zavrtím hlavou, ale i když riskuju, že se znovu rozpláču, zašeptám: „Myslím, že jsem ztratila kamaráda."

„Nesmysl," odpoví vážně.

„Musím jít domů. Mějte se." Nečekám, až mi odpoví a táhnu kufr na kolečkách k naší příjezdové cestě. Než vejdu do domu, vzhlédnu k jeho pokoji a všimnu si záclony, která se trochu zvlní. Nedokážu čas vrátit, musím ho ale přinutit, aby mě vyslechl. Musím mu říct pravdu.

Je to těžší, než se zdá. Neustále stojím u okna a sleduju jakýkoli pohyb v jeho pokoji, na dvoře nebo před domem, ale nic. Tanner se mi vyhýbá, nereaguje na mé volání ani zprávy a naše rodiče do toho zatahovat nechci. Když mám splín, normálně zavolám svému nejlepšímu příteli a ten okamžitě přijde, aby byl se mnou. Co mám ale dělat, když můj nejlepší přítel se mnou nechce mluvit?

Hned druhý den zavolám Lile, aby mi zvedla náladu nebo bych se jen utápěla v sebelítosti.

„Ahoj Fay, tak co doma? Průšvih?"

„Ahoj, ani ne. Máma nadšená není, tátu to rozesmálo, ale jinak je to v klidu," zabručím, zatímco ležím na posteli a zírám do stropu.

„To je fajn."

„Nevíš náhodou něco o Tannerovi?" sonduju.

„Já? Bydlí hned vedle," oznámí mi.

Zavrčím. „Nechce se mnou mluvit."

„Nic nevím. Můžu se zeptat kluků, jestli chceš."

„Ne, nedělej to," prosím ji.

„Jak myslíš.."

„Jaká byla noc?"

„Proběhla bez úhony, ale především proto, že June vyplýtvala většinu energie na tebe," uchechtne se.

Trochu se zasměju. „Jsem ráda, že jsem pomohla."

„Každopádně dnes večer přijedou její rodiče, aby ji odvezli."

Ještě chvíli se spolu bavíme, pak ale musí jít, protože začíná odpolední program. Ukončím hovor a telefon odhodím na postel. Stále zírám na strop a přeju si, aby se uplynulé týdny vůbec nestaly. Protože mít Tannera jako kamaráda je milionkrát lepší, než ho nemít vůbec. Do očí mi vstoupí slzy. Nechám je stékat po tvářích, protože tady mě nikdo nevidí. Tady můžu dát průchod tomu, co právě teď cítím.