Léto s tebou

Kapitola 12

„Ehm...nemůžu ti nic nabídnout...protože tady nic nemám," zakřením se, když se posadím zpátky na postel a nohy složím pod sebe.

Adam si sedne vedle mě, s čímž jsem rozhodně nepočítala, ale necítím se nijak nepříjemně.

Usměje se. „V pohodě. Co jsi dělala?"

„Pokoušela se číst," ukážu na knihu ležící na přikrývce, „a pak zírala na strop."

Adam zvedne hlavu a zahledí se na dřevo. „Zábava."

„To víš...proč nejsi na diskotéce?"

„Otrava," pokrčí rameny.

„Pokud tě to nebavilo tam, tak tady umřeš nudou," podotknu suše.

„Můžeme se zabavit," navrhne.

Zrudnu a uhnu pohledem. Adam se začne smát. „Měl jsem na mysli karty. Umíš poker?"

Přikývnu. „Tanner mě to naučil."

Adamovi přeběhne přes tvář stín, ale za okamžik se opět usmívá. „Super. Máš karty?"

Vstanu z postele, chvíli se přehrabuju ve skříni, než z ní vytáhnu balíček karet. „Třes se, jsem vážně dobrá." Posadím se na postel a promíchám je.

Zazubí se. „To jsme dva."

O čtyři kola později, s opravdu mizernou hromádkou ručně natrhaných papírků, které jsme použili místo žetonů, na mě Adam nevěřícně civí. „Vidím, že tě to ten tvůj kamarád naučil dobře."

Uculím se. „Jsem talent od přírody."

„Vidím. Tak ukaž, co máš," pobídne mě.

Rozložím karty s úsměvem na postel. „Postupka."

„To snad není možný," zabručí a složí karty rubem navrch.

Posbírám karty do jednoho balíčku a začnu míchat, protože jsem opět na řadě. „Ještě jednu?"

„Že váháš, ale udělal bych to zajímavější."

Svraštím obočí a začnu rozdávat. „Jak?"

„Každý určí něco, co musí ten druhý udělat, když prohraje," vysvětlí jednoduše.

To mě rozesměje. „Opravdu to chceš riskovat?"

Trhne rameny. „Třeba vyhraju."

„Jedině v příštím životě," vypláznu na něj jazyk.

„Tak bereš?" zajímá se.

Zvažuju pro a proti, ale nakonec výzvu přijmu „Beru." Pak mě něco napadne. „Když vyhraju, musíš se nahý vykoupat v jezeře," vyhrknu.

„Jsi zákeřná," zamručí.

Zakřením se. „Ber nebo nech být."

„Dobře, souhlasím."

„A co máš připraveného pro mě?" Vezmu si do ruky rozdané karty a seřadím si je. Začátek je velice slibný, jedna trojice.

„Když vyhraju já...mám u tebe pusu."

Zarazím se a zvednu k němu oči. Už se nesměje, a zatímco sbírá z postele své karty, dívá se na mě zpod svých řas.

„Co?" vydoluju ze sebe.

„Máš strach?"

„Samozřejmě, že ne," odseknu.

Napřáhne ke mně pravici. „Takže?"

Zírám na jeho ruku, kterou nakonec přece jen stisknu. „Platí."