Léto s tebou

Kapitola 7

Jestli jsem si myslela, že se každý tým sejde u mapy a v klidu probere nějakou strategii, šeredně jsem se spletla. Všechna nově vytvořená družstva se rozutečou do různých stran, aby byla co nejdřív na prvních stanovištích. Adam se vyřítí jako střela a celý tým ho následuje. Nezbývá mi nic jiného, než utíkat za nimi. Ještě se ohlédnu, abych zahlédla Tannera, ale ten převzal vedení Junina týmu a už je i s celou skupinou na druhé straně areálu, v blízkosti chatek. Když doběhnu k Tracy, která už na nás z dálky mává, píchá mě v boku a musím začít zhluboka dýchat, protože mám dojem, že mi plíce shoří. Zastavím se, ohnu v pase a cítím, jak mi divoce poskakuje srdce.

„Fay! Pojď!" volá na mě Adam s otevřenou obálkou v ruce a jednoho po druhém posílá přes úzkou lávku připevněnou mezi dvěma stromy několik stop nad zemí.

Děláte si ze mě srandu?! Bude zázrak, jestli udržím snídani v sobě. Rychlým krokem dojdu k lávce, Adam mě bez varování vysadí nahoru a já úplně zapomenu, že jsem ještě před okamžikem umírala na selhání organizmu a soustředím se na to, abych vůbec udržela balanc. Lila mi z druhé strany povzbudivě ukazuje palce nahoru, ale tím mě moc neuklidní. Rozpažím ruce, abych rovnováze trochu pomohla, a hlemýždím krokem se sunu dopředu.

„Fay, no tak, zrychli," žádá mě Adam.

Nejradši bych ho nakopla, protože jsem ráda, že se vůbec na tom prkně udržím. Stisknu rty, abych mu nezačala nadávat, a ignoruju ho, přestože slyším, jak netrpělivě bubnuje prsty o dřevo. Nakonec to za všeobecného potlesku zvládnu, a než stačím slézt z lávky na zem, Adam, který šel jako poslední, je už za mnou.

„Super, lidi," pochválí nás, otočí mapu a zapíše si „dřevo", které nám Tracy sdělí jako první indicii.

Konečně na chvíli zastavíme, abychom na mapě našli druhé stanoviště. Naštěstí to není daleko, proto trasu uběhnu bez potíží. Na místě se setkáme s týmem nejmladších dětí, které stále řeší hádanku, kterou našly ve své obálce. Blake stojí o pár kroků dál a baví se jejich hádkou.

Adam otevře obálku s naším číslem a přečte nám její obsah nahlas. Netrvá dlouho a rébus vyřešíme, získáme další indicii a opouštíme stanoviště. Když procházím kolem desetileté holčičky, zahlédnu v jejich očích slzy a to mě obměkčí. Nakloním se nad ní a přečtu si to, kvůli čemu se nemůžou pohnout z místa. Usměju se a odpověď té dívce pošeptám, než vyběhnu za ostatními.

„Proč jsi to udělala?" zamračí se Adam, který na mě čeká na kraji lesa.

Pokrčím rameny. „Bylo mi jich líto."

„Je to hra. Jejich smůla, když neví."

„Správně. Je to jen hra. Nebereš to trochu moc vážně?" zeptám se ho podrážděně.

Zarazí se. „Myslel jsem, že chcete vyhrát."

„Jess určitě a možná i někteří z oddílu. Já osobně soutěživá nejsem," mávnu zpátky k lesu, „jak sis nejspíš všiml."

Adam přikývne a ohlédne se na ostatní, kteří už plní úkol u dalšího stanoviště a hází míčky skrz pneumatiku zavěšenou na větvi. Pneumatik je tam více, pro nás je určená ta nejvyšší.

„Tak pojď, aby na nás nemuseli čekat," řeknu, protože vidím, jak začíná být nervózní.

Těsně předtím než se rozběhne k ostatním, zahlédnu v jeho očích úlevu. Zavrtím nechápavě hlavou, nicméně ho následuju.

Když nás Kraig svolá k obědu, máme už sedm indicií. V jídelně nemám možnost s Tannerem prohodit jediné slovo, proto mě nepřekvapí, že na mě čeká na schodech před hlavní budovou.