Léto s tebou

Kapitola 15

„Dnešní bojová akce má název Útěk z vězení," vysvětlí nám Kraig, jakmile celý náš oddíl stojí před vstupem do hlavní budovy. „Cílem bude dostat se přes dozorce na svobodu. Jako uprchlíci nemáte k dispozici žádné baterky ani telefony...prostě nic, čím byste si mohli svítit na cestu. Na druhé straně dozorci budou mít baterku, aby to bylo pěkně nefér, čímž se váš útěk trochu stěžuje. Vidíte v lese to světlo?" Ohlédneme se směrem, kterým ukazuje, a když souhlasně přikývneme, pokračuje: „Vaše svoboda, úkryt...říkejte si tomu, jak chcete. Sedí tam člověk, který zapíše jména těch, kteří se k němu bez úhony dostanou."

„Bez úhony?" zeptá se Abigail a vidím na ni, že ji vidina nočního běhu po lese docela děsí.

Kraig přikývne. „Přesně tak. Dozorců je pět. Jakmile vás některý z nich zahlédne, než se dostanete do bezpečí, jste nuceni vrátit se na začátek a svoji pouť za svobodou započít znovu. A teď k bodům, abyste věděli, co všechno se bude počítat. Každý, kdo dojde k cíli, získá tři body. Kdykoli dozorce zahlédne jednoho z vás, ztrácíte bod. A pokud někdo z vás vůbec nedorazí, přijde o dva body. Snadnou matematikou si můžete spočítat, že jestli nechcete vašemu oddílu uškodit, musí vás dozorce chytit maximálně třikrát a musíte dosáhnout svobody. Výsledkem bude nula bodů, nicméně pořád lepší, než minusové hodnoty. Všechno je jasný?"

Postupně přitakáme, kromě June, která se přihlásí o slovo. „Můžu se jít převléct?"

Potlačím úsměv, protože si až teď uvědomím, že má na sobě sytě růžovou teplákovou soupravu.

Kraig zavrtí hlavou. „Je mi líto. Věděli jste, že se jedná o bojovku. Věděli jste, že bude v noci...obléci se jako velikonoční kraslice bylo trochu nerozumné, nicméně tvé rozhodnutí."

Lila se uchechtne a i já mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. June zrudne vzteky, přesto mlčí. Kraig nás ještě ubezpečí, že můžeme jít ve dvojicích, ale zvyšujeme tak šanci, aby nás dozorci zahlédli. Tracy nám popřeje hodně štěstí a Jess spíše přikáže, abychom mu neudělali ostudu. Většina z oddílu poběží sólo, kromě čtyř dívek, které vytvořily dvojice. A z toho důvodu by bylo divné, kdybych chtěla být ve dvojici s Tannerem, takže se kousnu do jazyka a nic neříkám.

„Připraveni? Pět, čtyři, tři, dva, jedna...start!"

Kluci nás předběhnou a zvolní, jakmile se dostanou do lesa mimo osvětlení areálu. Les je tak hustý, že korunami stromů nepronikne ani měsíční svit, takže je tma jako v pytli. Jinak se to říct ani nedá, pokud nechci být sprostá. Vydám se oklikou k místu, kde je zavěšené světlo a modlím se, abych nenatrefila na žádného z dozorců. Pomalu a snad i potichu našlapuju a špicuju uši, aby mi neunikl sebemenší zvuk. Takže, když mě někdo zezadu chytne, zakryje mi rukou ústa a odtáhne za nejbližší strom, pokouší se o mě infarkt. Dotyčný dlaní zdusí můj výkřik, skloní se k mému uchu a zašeptá. „To jsem já."

Jakmile mě pustí, otočím se k němu a ve tváři musím mít vepsanou úlevu s chystanou vraždou.

„Děláš si ze mě srandu? Málem jsem se počůrala!" zasyčím na Tannera, který se na mě zubí.

„Promiň."

„Promiň? Myslela jsem si, že jsi nějaký psychopat hledající uprostřed lesa svoji novou oběť, kterou přinejmenším rozčtvrtí a ty mi řekneš jen „promiň"?"

Tanner se ke mně skloní a rty mi jemně přejede přes čelist. „Nechtěl jsem tě vyděsit," zašeptá a pak mě políbí. Za nějakých třicet vteřin nemám tušení, proč jsem na něj vlastně byla naštvaná. A nezůstane jen u líbání. Pod jeho doteky se chvěju toužebným očekáváním a trochu zpanikařím, jakmile mě otočí čelem ke kmeni a dlaní mi zajede pod tepláky.