Seoul Rush | BTS

10. kapitola - Ride

Namjoon se probral s neskutečným bolehlavem, do hlavy se mu snad zařezávaly střepy. Bolest ještě zesílila, když se pokusil jen pootevřít oko. Do hajzlu, zanadával si v mysli a opatrně se převalil na bok, tak, aby jeho obličej nečelil slunečním paprskům. Široce zívl, promnul si oči olepené ospalky a z hrdla se vydral zvuk podobný bolestnému zavrčení. Vždycky, pokaždé, kdy se takhle probudil, si přísahal, že už nikdy nebude pít, ale to se beztak nikdy nesplnilo.

Po pěti minutách se zvedl, hlava se mu zamotala, ale přesto se došoural do kuchyně a vytáhl bílou nádobku plnou prášků. Dva si vysypal na ruku, neváhal si je okamžitě vzít a zapít vodou přímo z kohoutku. Věděl, že mu to nějak extrémně nepomůže a den v práci se pro něj stane doslova peklem, ale řekl si, že je to alespoň pro ten pocit, že s bolestí zkusil něco udělat.

Zapnul notebook ležící na stole, rychle najel na určitou stránku a zkoušel si marně vzpomenout, co všechno předchozí den vypil. Matně si vzpomínal, že do kapsy bundy strčil lísteček, na kterém bylo vše napsané, ihned se pro něj vydal a z v pořadí třetí kapsy, kterou prohledal, zmuchlaný kousek skutečně vytáhl. Cestou popadl ještě brýle, jakmile zjistil, že zaostřit mu dělá neobvyklý problém.

S výdechem zadal vše, co předchozí večer vypil, načež zanadával. Plně vystřízlivět by měl teprve v pět odpoledne. Vysypal na sebe několik nadávek, vyhodil papírek do koše a notebook zase zaklapnul, rozhodl se raději připravit si něco k jídlu. Z jedné skříňky vytáhl známý kelímek obsahující nudle a dal vařit vodu. Na nic lepšího se nezmohl většinu času, natož po ránu, kdy se jeho tělo vyrovnávalo s dost šerednou kocovinou.

Ani se neobtěžoval sednout si, popadl hůlky a jedl, opírajíc se bokem o hranu kuchyňské linky. Otravnou bolest se pokoušel ignorovat, přesto se na jeho čele objevilo několik vrásek, jak obočí stáhl k sobě. Dojedl své jídlo, které nejspíš sloužilo jako něco mezi snídaní a obědem. Prázdný kelímek vhodil do odpadkového koše, hůlky do dřezu a přesunul se zpět do ložnice.

Cestou spatřil svůj odraz v zrcadle a musel se zamračit ještě víc. Pod očima měl výrazné kruhy, vlasy taktéž neměly svůj den, klíční kosti obalené modřinkami, které tak moc dobře poznal. Ušklíbl se, tak velké cucfleky dělal jen jediný člověk, se kterým si to tedy hodlal v budoucnu vyřídit. Na účet mu připočítal i škrábanec na boku, který po chvíli odhalil.

Bez velkého rozmýšlení vytáhl několik věcí, které na sebe mohl okamžitě natáhnout, vzhledem k tomu, že byl nahý. Naprosto. Jak ze sebe dokázal všechno sundat, to skutečně netušil, ani proč ho to před pár hodinami, co se vrátil domů, vůbec napadlo. Většinou hodil své tělo na postel a usnul ve smradlavém, upoceném oblečení. Ráno na sebe nadával, protože musel vyměnit povlečení.

Tentokrát se však svléknul, nejdřív si myslel, že s někým možná strávil noc, ale nic tomu nenasvědčovalo. Mezi těmi mezerami v paměti se totiž nacházel moment, kdy se sám sobě smál, jak mu nešly odemknout dveře, rázem se cítil trapně, jelikož do mysli vyplanula vzpomínka, jak křičel, že klíčová dírka nemá hlad. Ach bože. To hlavní však bylo, že nikdo jiný se tam nenacházel, takže ze sebe skutečně oblečení sundal on sám a hned na to nejspíš usnul.

Byl docela rád, že si většinu času stráveného v opileckém stavu nepamatoval.

Rozhodl se nejdřív vlézt pod sprchu, cítil se podivně špinavý, takže zamířil do koupelny s oblečením v ruce, vytáhl první ručník, co mu přišel pod ruku a ve sprchovém koutu na sebe pustil ledovou vodu. Přesně to potřeboval v ten moment nejvíc. A ačkoliv se jeho tělo nejdřív otřáslo mrazem, nakonec se pod studenými kapkami uvolnilo a i bolest hlavy trochu polevila.