Seoul Rush | BTS

19. kapitola - Shot

Mobil mu při rychlosti, kterou se s ním snažil zacházet, málem spadl na zem. Rozklepanými prsty hledal v seznamu kontaktů příhodné jméno, zatímco zamkl auto a dlouhými kroky mířil pryč. Ač se bál jakkoliv, zůstával na pozoru, aby to nikdo z jeho týmu neslyšel.

Rozmrkal podivné zamlžení před svýma očima a polkl knedlík v krku, který ho nepříjemně tlačil a snad i dusil. Vyšel ven, obklopil ho už trochu chladný, podzimní vzduch. Pokusil se zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout, několikrát svůj počin zopakoval, než se odvážil přiložit mobil k uchu, poslouchajíc přerušovaný, táhlý zvuk, značící vyzvánění. Zdálo se to jako věčnost, než byl přerušen a ozvaly se hlasitější zvuky z okolí druhé strany hovoru.

„Pane bože, Hoseoku!" vyhrkl Jimin, nějakým slušným oslovením se vůbec neobtěžoval, jak moc s ním cloumaly nervy. Zhluboka se nadechl. „Víš, jakej jsem o tebe měl strach?! Můžeš mi sakra říct, co se stalo?" do hlasu proniklo zoufalství a úzkost, způsobené nevědomím.

„Ehm... prosím?"

Ztuhl. Ten hlas rozhodně nepatřil Hoseokovi. Přesto se zdál známý, nebo minimálně povědomý, avšak ve svém stavu, v tu chvíli, si jej nebyl schopný nikam přiřadit. Pokusil se zachovat klid. „Kde je Hoseok?" zeptal se mírně, snažil se neznít útočně, ačkoliv se k tomu jeho hlas pomalu schyloval. Nechtěl být na nikoho hrubý, nebo tak, ale byla to přirozená reakce, když měl o někoho blízkého strach.

„Boy meets what?"

Netrvalo dlouho, než si vzpomněl na správnou odpověď, kterou mu kdysi Hobi sdělil. Kdykoliv bral jeho hovory někdo jiný a zeptal se na tuto otázku, musel vyslovit odpověď k ní patřící, tím pádem dotyčný věděl, že se jedná o někoho důvěryhodného, kdo hnědovlasého mladíka zná.

„Boy meets evil."

Dotyčný souhlasně zabručel. „Jsem s ním v nemocnici. Pošlu ti adresu. Počkám na tebe před vchodem," vyřkl ve zkratce.

„Poznáš mě?" tykání z něj vyšlo automaticky, aniž by se tím příliš zabýval.

Upřímný smích mu nahnal husinu, znal ho, věděl, že ano, ale nedokázal přijít na jméno a podobu, které by k němu přiřadil. „Neboj, škvrně, moc dobře vím, kdo jsi," ujistil ho muž na druhé straně hovoru, než zavěsil. Ani ne minutu na to obdržel Jimin ve zprávě adresu, a tak neváhal sednout zpět do auta, ignorovat Jungkooka, který se vyptával, a vydat se k nemocnici.

Přestože jím cloumal strach, svíral jeho vnitřnosti, rozmačkával je tak snadno, jako kdyby v ruce sevřel želatinu, a touha sešlápnout plyn se zvyšovala, přeci jen se přinutil vzorně dodržovat povolenou rychlost. Budova se nenacházela tak daleko, a dotyčný nezněl, jako kdyby Hoseokovi hrozilo něco moc vážného, tudíž snad nemusel tak spěchat. Nebo se o tom alespoň snažil svůj mozek přesvědčit.

Ve večerních hodinách bylo snazší najít místo k zaparkování, urychleně vystoupil a vydal se k hlavnímu vchodu. Už z dálky ho upoutala ohnivá čupřina vlasů trčících do všech stran, rozcuchání však muži slušelo. Teprve když byl pár metrů od něj, ho bezpečně poznal. Kwon Jiyong, nebo také G-Dragon, který měl dříve závod v malíčku a s přehledem ho vyhrával. Dokud se neobjevili oni a DROP.

Na rozdíl od druhého týmu s ním ale moc nevycházeli. Hlavně kvůli Yoongimu, který si k soupeři samo sebou vytvořil averzi.

„Říkal jsem si, s kým to táhne, že to tak tají," zasmál se starší a prohlédl si mladíka od hlavy k patě. „Předpokládám, že Suga o tom neví, když jsi ještě naživu," poznamenal a pokynul rukou, aby ho následoval dovnitř.