Seoul Rush | BTS

17. kapitola - Ready, set, go!

Hoseok se s omluvou vytratil od zbytku svého týmu a Jiyonga, který se k nim neváhal připojit a zavést konverzaci. Nikdo neřešil nepřesvědčivou výmluvu, že si jen odskočí na záchod. Trochu ho to i překvapilo, ale zároveň se tak nemusel ničeho obávat. Namjoon a Jin se zdáli až příliš zaujatí hovorem o nejnovějších modelech z Evropy, které jim nejstarší muž ukazoval. Vždy dokázal přijít se spoustou informací a i hnědovlásek by ho jinak rád poslouchal, ale potřeboval si něco... vyřídit.

Rozhlédl se kolem, jestli si ho uvnitř bývalého skladu nikdo nevšímá. Jak se však zdálo, všichni si hleděli svého. Jednotliví závodníci se mezi sebou bavili, jiní po sobě vrhali nevraživé pohledy a stali se tak pozorností těch, kteří měli uvnitř udržovat klid. Nebo se kolem nich motal kdokoliv, kdo na nich chtěl něco vyzískat. Ať už šlo o peníze, či cokoliv jiného.

Protáhl se kolem hlučné skupinky a mířil do jedné z prázdných místností, o které spousta lidí neměla nejmenší ponětí. U dveří se zarazil, když k jeho uším dolehl hlasitý povyk. Pobaveně se rozesmál, jelikož do místnosti vstoupil jejich největší soupeř a v jejich čele stál Jimin, vlasy skryté pod kšiltovkou a spodní ret sevřený mezi zuby. Ušklíbl se a zavrtěl nad ním hlavou, než stiskl kliku a zmizel uvnitř malé místnosti zanesené prachem. Uvnitř se nacházelo jen několik starých pneumatik – odkaz na to, k čemu dříve sloužila. Se změnou pravidel a podmínek se však stal její účel zbytečným.

Líně se opřel o stěnu vedle dveří a trpělivě vyčkával. Ruch vedle se ztlumil jen nepatrně, když se přes ‚fanoušky' přelila první vlna jásotu, pravděpodobně si už všichni povídali jen o jejich příchodu a nadcházejícím soupeření mezi dvěma nejlepšími týmy vůbec. Moc to nevnímal, jen zabodl svůj pohled do země, ruce strčil do kapes a v šeru trpělivě vyčkával. Byla jen otázka času, kdy se zvládne výmluvou oprostit od zbytku týmu a pospíší si urychleně za ním.

Dveře tiše vrzly, dovnitř pronikl pruh světla, který se postupně rozšiřoval, než ho zakryl stín osoby. Dotyčný urychleně vplul dovnitř a zavřel za sebou dveře, rty opustil úlevný výdech. Jeho oči si zatím nebyly schopné přivyknout si na změnu světla, tudíž si nevšiml, že se v místnosti nenachází sám. Kolem pasu se mu obmotaly cizí paže a náhlý dotek ho téměř donutil potupně vypísknout leknutím. Svůj ponižující výkřik dokázal udusit kdesi v krku, jeho srdce se však rozbušilo rapidní rychlostí a dech se na krátko zasekl.

„Do háje, takhle mě neděs," zaúpěl a opřel se do hrudi za svými zády. Tichý smích ho přiměl zavrtět hlavou, vnímal jemné polibky ve svých vlasech a spokojeně překryl dlaně na břiše těmi svými. Zavrněl, jakmile se rty přesunuly na jeho krk, kde zanechávaly sladké, malinké pusinky.

„Trvalo ti to dýl, než bych čekal," poznamenal Hoseok, načež zrzek protočil očima, ačkoliv to jeho společník nemohl vidět.

„Jo, to bude tím, že jsme zrovna přišli a pokud sis nevšiml, tak jsme sklidili docela dost pozornosti," pokrčil rameny. „Navíc, bylo by dost nápadný, kdybych se vytratil hned."

Nic dalšího už hnědovlasý neřekl, pouze držel druhého mladíka ve svém objetí a přemýšlel, jak vyslovit obavy zaplavující jeho nitro, náhlý strach a nervozitu. Pokaždé se někomu něco stalo, vždycky někdo skončil zlou nehodou, která mohla a nemusela být tak docela náhodou. Tolikrát už viděl zmačkaný plech a plameny stoupající z oken aut, řezné rány na rukou řidičů a mnohdy i horší zranění. Tolik se bál, že by mezi takovými skončil i Jimin. Upevnil svůj stisk a dlouze vydechl.

„Něco tě trápí, nemám pravdu?" ozval se zrzeček a v objetí se otočil, aby mohl své ruce položit na jeho ramena a táhlými, pomalými pohyby je hladit. S malým úsměvem přivřel oči, když mu byl na čelo věnován polibek, neváhal se přitulit víc a opřít svou tvář o rameno staršího.