Seoul Rush | BTS

18. kapitola - Broken glass

„Jde všechno v pohodě?" zeptal se Jimin, jakmile se po přerušení spojení s vlastním týmem zvládl kontaktovat s Hoseokem. Nechtěl být nápadný, a tak trpělivě čekal, než konverzace utichne a on bude moct využít momentu k tomu, aby se omluvil a vypnul zaznamenávání svého hlasu na vysílačce. Stačila pak už jen zpráva od staršího, že je ‚vzduch čistý' a mohl se v klidu bavit s ním.

Hnědovlasý se zadíval před sebe a tiše se zasmál. „V tom největším. Zatím nikdo nedělal moc problémy, myslím, že teď jedu sám. Mám naplánovanou speciální trasu," byl si jistý, že přestože ho zrzeček neviděl, moc dobře si uvědomoval úsměv na jeho tváři. Důkazem bylo i tiché zachechtání. „A jak si v druhé etapě vedeš ty? Viděl jsem, že jsi předtím dorazil mezi prvníma."

„Jde to," vyšla odpověď z vysílačky. „Ale je tu podivně klidno, nemyslíš? Totiž, zatím nemám žádnou zprávu o tom, že by kohokoliv zlikvidovali. A zbytek taky nic neví. Nedostalo se k vám něco?"

Hoseok se nadechl k záporné odpovědi, jeho mobil se ale v tu samou chvíli rozsvítil a vibracemi mu oznamoval příchozí zprávu. „Počkej chvilku," zamumlal a vypnul možnost Jimina slyšet – zrzeček sám ale mohl poslouchat, co se uvnitř jeho vlastního vozu ozývá. Namjoon mu přikázal se okamžitě připojit, což poslušně splnil.

„No to je dost!" dolehl k němu naštvaný hlas a on překvapeně zamrkal. Vysílačka téměř nedokázala zvuk pobrat a ke konci se ozvalo tiché zapraskání, jako kdyby to měla být stížnost malého, avšak překvapivě výkonného zařízení.

„Joone, co se děje?"

„Mám tu problém," ozval se Seokjin, načež tiše zavrčel a ke zbylým mužům dolehl pištivý zvuk, když pravděpodobně donutil jít auto do smyku. „Lepí se na mě Ferrari."

„Huh? To snad není takový problém," zamračil se mladší hnědovlásek. Jin byl vynikající řidič a setřást druhého závodníka by pro něj nemělo představovat problém. Svůj pohled stále upíral na vozovku před sebou, nevědomky o něco víc přišlápl plyn, zručně se proplétal mezi auty.

Nejstarší muž si odfrkl. „Taky jsem si to myslel," zabručel nakvašeně. „Jenže on se mě nesnaží vytlačit. Blokuje mi cesty a mám pocit, že mě spíš chce někam navést. Fakt se mi to nelíbí, ale nedokážu se ho zbavit," zavrčel. Ve všech autech se rozlehlo ticho, podivné dusivé a připravené na rázné narušení.

Na něj nemuseli čekat dlouho. Skrze vysílačku dolehla k Hoseokovým uším hlasitá rána s patrným dozvukem, následovaná tříštěným sklem a sprostým klením řidiče. Polkl. Vzdáleně slyšel zvuky ulice, které byly výraznější, stejně tak zaskučení pneumatik. Čekal, co se dozví, srdce někde v krku, neodvážil se sám od sebe cokoliv říct. Vypadalo to, že mladší blondýn na tom byl stejně.

„Hyung... co se stalo?" odvážil se nakonec Namjoon, s podivnou starostí v hlase. Nebylo divu, rána a vše, co po ní následovalo, nevěstila nic dobrého.

„Nahnal mě, kam chtěl, zdá se," prskl nejstarší mladík a jednou rukou naštvaně praštil do volantu. „Proletěla mi kulka sklem okna u spolujezdce," ačkoliv mu v ten moment srdce bilo jako splašené z šoku, že ho dotyčný mohl chtít i zabít, v jeho hlase to nešlo znát. Na uklidnění polkl a dlouze vydechl.

„Vyřešíme to u praporu. Za chvíli jsme u startu druhý části, bude tam chvíle času," zamumlal Hoseok a s omluvou se odpojil, aby mohl opět navázat kontakt s Jiminem. „Slyšel jsi?" zeptal se, jako kdyby to snad nebylo zjevné. Mladík zamručel v souhlas. „Dej na sebe pozor, Jiminnie."

„Neměj strach. Teď mě omluv, prosím..."

„Samozřejmě."

*