Seoul Rush | BTS

20. kapitola - BTS

„Bože, kluku, do čeho ses to namočil," povzdychl si Jimin, zatímco něžně ošetřoval spodní ret. Od Hoseka věděl, že byl Seokjin klidná povaha, proto je všechny šokovalo, když mladíkovi uštědřil ránu do obličeje. Naštěstí nezpůsobil nic víc, než jen roztržený ret a už teď se vybarvující modřinu. Soobin si nepostěžoval jediným slovem, ani necekl. Poslušně držel, aby neztěžoval práci zrzavého muže.

Jakmile byl hotový, sklopil pohled a zadíval se na vlastní ruce volně položené ve svém klíně. Roztřeseně se nadechl. „Hrozně mě to mrzí..." kuňkl. Neměl šanci jakkoliv odčinit, co provedl a do jakých problémů je svým způsobem namočil. Nikdy nechtěl nikomu ublížit, avšak vlastní hloupost ho dohnala k věcem, ke kterým by se normálně nerad byť jen přiblížil. Jenže nebylo cesty zpátky. A jestli ano, pak se bál po ní jít a otočit se k predátorům svými odhalenými zády.

Jeho mysl by se možná ještě pokoušela ospravedlňovat donášení informací, výstřely však nikoliv. Polkl hořkou chuť ve vlastních ústech, jakmile se mu jasně vybavila scéna pohledu na rychle jedoucí auto, po kterém bez váhání vystřelil, jen aby sám neschytal kulku od muže za svými zády. Bylo jim jasné, že se proti tomu bude vzpouzet, a tak zařídili, aby udělal, co potřebovali. Naneštěstí pro ně, Soobin nikdy nebyl vynikajícím střelcem a šance trefit se byla mizivá. Což však bylo plusem pro závodící týmy.

Jimin se na něj zadíval a jemně ho poplácal po rameni. „Stalo se. Teď není zrovna ten správnej čas na výčitky svědomí. Potřebujeme zjistit, jak se jim vyhnout. Říkal jsi, že čekají na určitých místech, ne? Víš, kde ta místa jsou?"

Chlapec v tichosti pokýval hlavou a z kapsy vytáhl mobil, aby našel v galerii mapu označenou body, místy, kde by se měli najatí lidé skrývat. Po stole přisunul zařízení k Hoseokovi, který se na obrázek zaujatě podíval. Kousl se do rtu a pár chvil studoval jednotlivé body, než smířlivým hlasem promluvil: „Minnie, říkal jsi, že Suga je na vymýšlení tras vynikající, že? Přiveď jeho i Joona, prosím..."

Zrzeček pokýval hlavou a opustil místnost hotelového pokoje. Dveře za ním tiše cvakly a pokoj se ponořil do ticha.

„Netušil jsem, že jste spolu..." poznamenal Soobin nejistě a jen nakrátko po něm vrhl zvědavým pohledem, než oči sklopil k zemi, nervózně si třel nadloktí pravé ruky. Přišlo mu troufalé vůbec na ně mluvit a měl strach, že se na něj oboří. Očekával křik a mnohem více ran, než jen tu jednu jedinou, kterou schytal. Nic z toho však nepřicházelo, přesto se plaše krčil, nechápajíc, proč s ním nezacházejí, jak by si ve skutečnosti zasloužil.

„Nikdo to netušil," odpověděl starší a ústa na krátký okamžik zformovala úsměv. Rychle však povadl, jeho zrak padl na zhasínající obrazovku, kterou jediným klepnutím nechal opět rozzářit, aby mohl studovat, co mu odhalovala.

Pozornost si však znovu uzmul mladík před ním. „Zlobíš se, hyung?"

Naklonil hlavu do strany a krátce zapřemýšlel. „Ne. Jak řekl Jimin, na nic takovýho teď nemáme čas," vyřkl s klidem, ze země sebral plastovou lahev plnou obyčejné vody, aby se pořádně napil. Při čekání se zatím sám pokoušel něco vymyslet, jelikož moc dobře věděl, že to nebude jednoduché. Mapy neodhalovaly všechna místa, kudy se dalo projet, navíc tuto část města téměř vůbec neznal, pohyboval se tudy jen po hlavních cestách.

Pootočil hlavu za zvukem otvírání dveří, spokojeně se pousmál, jakmile spatřil nově příchozí. Posunul mobil před ně, jakmile se usadili, aby se mohli podívat. Trochu se mu ulevilo, když se oba bez řečí sklonili. Ačkoliv mezi sebou neprohodili jediné slovo, byli schopní setrvat tak blízko; což byl také úspěch. Až po dlouhých minutách na sebe promluvili, aby shromáždili, co ví.