Seoul Rush | BTS

15. kapitola - An unexpected birthday present

Další z divokých nocí se objevila na pomyslném seznamu. Klubem se míhala zelená a modrá světla, prolínající kouř, který byl taktéž součástí vystoupení. Lidé uvnitř výskali a nadšeně tančili do rytmu hudby, stvořené dvěma mladíky na pódiu. Sucho v ústech nebránilo, aby skrze rty unikala slova, agresivně, rychle za sebou, až tomu bylo s podivem. Oba pohlcení atmosférou kolem, nutkáním pořádně se vyřádit.

Po těle jim stékal pot, vsakoval se do tenké látky jejich oblečení, ani jeden se tím však moc nezabýval. Důležité bylo jen skladbu zakončit, což se povedlo a oni si vysloužili hlasitý povyk společně s tleskáním. Oba se několikrát uklonili, než zmizeli z pódia a vydali se do malých prostorů, které využívali jako šatnu.

„Škoda, že tu dneska nebyl Jin," zasmál se Hoseok, stáhl ze sebe tílko, které se mu těsně lepilo k celé horní části těla. Jelikož sprchy se uvnitř nenacházely, řešili umývání trochu jinak. Jeden ručník namočil v umyvadle, které naštěstí přítomno bylo. Následně jím otřel celou plochu kůže a zároveň se vlažnou vodou nasáklým ručníkem zchladil a mohl si oddechnout. Příjemný pocit zaplavil jeho tělo okamžitě, spokojeně se posadil na lavičku, aniž by přestával v provizorní očistě.

Namjoon pokýval hlavou a sám se vrhl do stejného procesu, mezitím na lavici položil čisté věci. „Jo, to jo," přitakal a hraně se pousmál. Když následně jeho kamarád začal cosi vykládat o svých dojmech z vystoupení, neposlouchal ho, ačkoliv strašně moc chtěl. Chtěl vnímat, jak nadšeně vypráví vše, co se odehrálo a co ho tak potěšilo, jenže se po zmínce jejich třetího týmového hráče nemohl příliš soustředit.

S Jinem byli domluvení, že budou vystupovat všichni, ostatně jako vždycky. Jenže předchozí den, když mu událost připomínal, se na něj omluvně podíval a řekl mu, že nebude moct přijít. A tak společně s Hoseokem museli změnit celý program, vymyslet, jak to zaonačit, aby téměř nikdo nic nepoznal, nebo aby se někdo nepídil po informacích.

To mu až tolik nevadilo. Tedy, samozřejmě byl rozmrzelý, jelikož se taky mohl nejstarší z nich ozvat dřív. Zvážil by možnost, že se to dozvěděl v ten den, kdyby tak moc neznal ten výraz, který nahodil. Aneb 'Čekal jsem na poslední chvíli, kdy ti to budu moct říct, protože mi to bylo trapné nebo jsem se bál'. Povzdychl si. Snažil se z něj dostat, co tak důležitého vlastně měl v plánu řešit, že kvůli tomu odmítl vystupovat.

Jenže nedostal žádnou přímou odpověď a přesně to ho tolik ubíjelo. Jeho přítel se na druhý den někam vytratil a on neměl nejmenší ponětí, kam a s kým. Nesnášel, když nemohl mít alespoň minimální přehled o tom, kde se jeho přátelé nachází. Byli si blízcí, opravdu blízcí a tajemství mezi nimi prakticky neexistovala. Když někdo z nich někam musel, dva zbylí okamžitě věděli, na jaké určité místo jel.

Při jejich koníčku to byla téměř nutnost, jelikož člověk nikdy nevěděl, na koho narazí. V případě nouze se vědělo, kde je a jeho kamarádi ho mohli vytáhnout z problémů. Tak proč se Seokjin spakoval a neřekl o tom ani slovo? Žádné místo, žádné jméno, nic. Prostě jen prázdné ‚musím si něco zařídit'. Jak moc tahle slova Namjoon nesnášel.

Frustrace ho dohnala až tak daleko, že si drze vzal jeho notebook a prohledal cokoliv, co by mu mohlo poradit, nějak mu napovědět, kam se to jeho přítel vydal a proč to bylo tak tajné, že o tom nesměl on vědět. Samozřejmě se nedopátral ničeho, což bylo jen a jen samozřejmé – Jin byl dostatečně inteligentní na to, aby po sobě případně veškeré důkazy zametl.

Odhlásil se ze všech sociálních sítí, od kterých už bohužel Namjoon heslo neznal. To k odemčení notebooku nebylo nijak složité, pokud člověk staršího hnědovláska dobře znal. Přišel na něj už dávno a od té doby se nezměnilo, ačkoliv si byl naprosto jistý, že Jin o jeho znalosti moc dobře ví. Takže došel k závěru, že mu plně věřil, proto se neobtěžoval nijak skrývat své soukromí.