Pobertův maledictus

IV. - Bradavice

Za okny se již začalo stmívat, avšak únava Mortemiu ani přítomné chlapce nijak nepohltila. Místností se rozléhal hlasitý smích a panovala zde příjemná atmosféra. Černovláska by si ani nepomyslela, že si cestu do Bradavické školy čar a kouzel užije, avšak nyní se bavila jako ještě nikdy. Myslela si, že Britové jsou suchaři, poznala ale, že se mýlila - ve Skandinávii tolik legrace nezažila ani za celých sedmnáct let.

„Za chvíli budeme v Prasinkách,“ ozval se Remus. „Měli bychom se převléct.“

„Díky, Náměsíčníku,“ kývl brýlatý chlapec a postavil se. Natáhl se nad černovlásčinu hlavu a začal hledat svůj kufr s hábitem

„Neměla bych jít na záchod?“ zeptala se a přesunula se na druhou stranu kupé, aby Jamesi nepřekážela.

„No, mně bys tu nevadila,“ řekl Sirius a laškovně na dívku mrkl.

„Možná by to nebyl špatný nápad,“ souhlasil zjizvený chlapec a rychle chytil malou tašku, která vypadla, když se James konečně dostal ke svému kufru. Černovláska přikývla a ještě než opustila kupé, svou pozornost přesunula k malému plavovlasému chlapci. Celou cestu seděl skrčený v rohu a cpal se sladkostmi - nejčastěji čokoládovými žabkami. Napadlo ji, jestli byl takový vždy nebo jen kvůli její přítomnosti, doufala však, že pravdou byla první možnost.

Konečně zabouchla dveře, ještě než ale stihla odejít, zaslechla Siriusův podrážděný hlas.

„Tos ji musel poslat pryč, Remusi?“ zabručel a vzápětí zaslechla hlasitou ránu - jako by někdo klopýtl a spadl na zem.

„Myslíš, že by se chtěla převlékat před čtyřmi cizími kluky?“ uslyšela uchechtnutí.

„Nejspíš ne,“ odvětil. „Ale za pokus by to stálo,“ zamrmlal, načež se ozvalo plesknutí a Siriusovo bolestné syknutí.

„Nech si to pro nějakou couru,“ zasyčel zjizvený chlapec a to bylo poslední, co dívka slyšela, neboť si uvědomila, že by se už skutečně měla vydat převléct. Procházela uličkou a nevědomky nahlížela do každého kupé, kolem něhož šla. Studenti si povídali, četli, jedli a několikrát narazila na zatáhlou žaluzii na malém okénku.

Došla na konec vagónu, kde našla záchody, kam si zalezla a zamkla dveře. Vyndala si oblečení a prohlédla si jej. Její hábit byl čistě černý bez jakýchkoliv zvláštností a ona si uvědomila, že se doplní ještě několik věcí až po jejím zařazení. Navlékla si ho na sebe a své mudlovské oblečení si sbalila do kouzlem zvětšené kabelky. Před několika lety ji dostala od babičky k narozeninám.

Při pomyšlení na tu milou stařenku ji píchlo u srdce. Hrozně moc jí chyběla...

Když se otáčela, koutkem oka zavadila o svůj odraz v zrcadle. Zvědavě na sebe pohlédla. Za ty dva měsíce v sirotčinci, kde ani nepomyslela na tuto věcičku, se překvapivě změnila k nepoznání. Černé vlasy, které měla jako vždy krátké po bradu a neustále rozcuchané na všechny strany, prorostly šedými prameny - bylo jí jasné, že je to příčinou jejího prokletí. Plné rty měla bledé stejně jako pokožku, na níž se jí vyjímaly černé oči. Nevypadala zle, ba naopak - musela uznat, že se sama sobě líbila, ale nebyla jako ostatní dívky... byla jiná.

Její rozjímání ale přerušilo zaklepání. Rychle popadla kabelku a vrhla se ke dveřím, které následně odemkla. Když je otevřela, spatřila naštvaně vypadající černovlasou dívku.

„Co tady děláš takovou dobu?“ zaprskala a vešla dovnitř. „Nejsi jediná, kdo sem chce jít!“ zasyčela a vystrčila ji na uličku. „Mudlovská šmejdko!“ vyšlo jí z úst nakonec a poté už jen zabouchla bílé dveře.

Mortemia šokovaně upírala zrak na kus dřeva a přemítala si v hlavě, co se právě teď událo. Provedla snad něco?

„Buď v klidu,“ ozvalo se jí po levici. Pootočila hlavu, načež jí pohled padl na ležérně opřeného tmavovlasého mladíka. Byl úplně jako mladší a trochu ošklivější verze Siriuse. „Gabriela je jen podrážděná, nic víc.“

„Asi jsme si nepadly do oka,“ uchechtla se a pozorně si ho prohlédla. Měl kratší vlasy než chlapec z kupé, přesto ale celkem dlouhé, a tmavě hnědé oči. Její pozornost také upoutala zeleno-stříbrná kravata, jež doplňovala hábit.

„Ona taková prostě je,“ přikývl a také si ji přeměřil pohledem. „Tebe jsem tu ještě neviděl,“ podotkl. „Jsi tu nová?“

„Jo,“ přitakala.

„Na první ročník nevypadáš,“ ušklíbl se.

„Taky, že ne,“ protočila očima. „Jdu do sedmého.“

„Proč tak pozdě?“ pozvedl obočí a přešel k ní o pár kroků blíže. Přestože měla tendenci couvnout, zůstala odhodlaně stát na místě a upřeně mu hleděla do očí. Shlížel na ni z výšky i přesto, že nebyla zrovna nejmenší, což se jí vůbec nelíbilo.

„Mám své důvody,“ odpověděla a hrdě vystrčila bradu, když jí dal jasně najevo, že je lepší než ona.

„Tak to potom jo,“ uchechtl se a odstoupil od ní. „Uvidíme se v Bradavicích, krásko,“ zašklebil se a bez dalšího slova či pohledu odešel. Chvíli tam ještě stála upřeně hledící do neznáma, dokud si neuvědomila, že by byl dobrý nápad vrátit se za chlapci do kupé.

Když otevřela dveře, se zděšením zjistila, že vlak nejspíš zastavil a všichni čtyři už vystoupili. Zmizela dokonce i její zavazadla.

„Bezva,“ zamumlala si pro sebe a rozeběhla se směrem k východu. K jejímu štěstí stihla vlak opustit včas a skupinku prváků neztratila z dohledu a čím více se k malým dětem přibližovala, tím snáze rozeznávala obrovitou postavu neznámého muže.

„Už sem tě hledal,“ ozval se hlubokým hlasem. „Sem se bál, že sem ztratil studenta hned na začátku roku,“ zasmál se, když se černovláska konečně ocitla ve vzdálenosti, kdy byla schopná pohlédnout muži do tváře. Byl to zarostlý poloobr, který na sobě měl otrhané a ušmudlané oblečení, ale na tváři široký úsměv, díky němuž působil milým dojmem.

Muž se jim představil jako šafář a klíčník Rubeus Hagrid a rozdělil je do drobných dřevěných lodiček. Při pohledu na tu malou polorozpadlou věc, která je měla převést přes hluboké jezero, se dívce zvedl žaludek.

„Neboj se, když se nepotopí se mnou, tobě nic nehrozí,“ ozvalo se za ní hlubokým hlasem. „Nastup si, ať nezmeškáme tu hostinu. Von je Brumbál skvělej chlap, ale tohle by ho nepotěšilo,“ poukázal na poslední dvě loďky, které nebyly nikým obsazené.

Mortemia do ní opatrně nalezla a jakmile se usadila, s lodičkou to cuklo, až dívka málem vylétla, a dala se do pohybu. A přestože nejeli příliš rychle, po ovanutí jemným větrem jí přejel mráz po zádech.

Pohlédla na průzračnou hladinu rozlehlého jezera a nechala svou ruku klesnout do vody. Celou paží jí projel chlad, přesto ji ale nestáhla zpět.

Když svůj pohled konečně odtrhla od jezerní vody, zůstala v šoku. Před nimi se tyčil obrovský a starý hrad, z jehož oken vycházela pronikavá záře, která protínala černočernou tmu. Pomalu k němu přijížděli a čím blíže byli, tím nádherněji stavba působila.

Jakmile svůj zrak po dlouhém přemlouvání odtrhla, všimla si, že není jediná, koho hrad ohromil. Dokonce i Hagridovi, který na něj očividně byl zvyklý, se na tváři objevil užaslý úsměv.