Pobertův maledictus

VI. - Citronové bonbóny

Po zahajovací hostině si prefekti odvedli prvňáčky své koleje do společenských místností, avšak Mortemia směřovala jinam. Jak Brumbálovi slíbila, vydala se za ním. Byl tu ovšem jeden háček - ani za mák netušila, kde by se ředitelna mohla nacházet.

Bezradně bloudila po chodbách, které jí připomínaly spletitý labyrint. Kamenné zdi a mramorová podlaha působily chladným dojmem, a přesto jí to tu připadalo mnohem útulnější než v Kruvalu, kde vše bylo temné a ponuré.

Neměla odvahu zeptat se kolem procházejících studentů na cestu, proto se ani nedivila, když se ztratila ještě více. Ocitla se v neznámém patře a jediné, co poznala, byly záchody.

Opatrně nakoukla dovnitř a ani nevěděla proč, možná snad doufala, že potká některého ze čtyř chlapců z kupé. Když však vešla dovnitř, místnost zela prázdnotou.

Ticho přerušovalo pouze rytmické kapání vody z kohoutku a ve vzduchu ucítila podivnou vůni lilií. Přesně tu samou jako na nástupišti devět a třičtvrtě.

Náhle leknutím uskočila, jelikož se v jedné kabince ozvala dunivá rána. Pevněji stiskla hůlku a ačkoliv věděla, že se zde nemá čeho obávat, v mysli si přemítala všemožná obranná zaklínadla, která znala.

„Kdo je tam?“ zeptala se hlasitě a vzápětí nad sebou protočila očima. Lepší otázku už vážně položit nemohla.

„Já,“ ozvalo se fňuknutí a vzápětí se ve vzduchu objevila průhledná postava nějaké dívky.

„Kdo jsi?“ zamračila se a prohlédla si ji od hlavy až k patě. Hnědé vlasy měla ve dvou dlouhých culíkách a na nose posazené kulaté brýle. Uniforma jí splihle visela na těle a špičky nohou jí směřovaly k sobě.

„No jasně,“ zafňukala. „Kdo by znal mě! Ošklivou a otravnou Ufňukanou Uršulu,“ zakvílela a přiblížila se k černovlásce.

„Jsem tu nová, takže bych se divila, kdybych o tobě někdy slyšela,“ pokrčila rameny.

„Nová?“ šeptla a v očích jí zablésklo. „Tak to bychom mohly být kamarádky!“ zapištěla a obletěla Mortemiu kolem dokola. „Líbíš se mi.“

„To mě těší,“ uchechtla se sarkasticky a stěží se držela, aby neprotočila očima. Byla ráda, že se Uršule na tváři objevil široký úsměv a že očividně nechápala ironii.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se a usadila se na vršek kabinky. „Já jsem Uršula.“

„Mortemia,“ pousmála se.

„Divný jméno,“ řekla ledabyle a posunula si brýle blíže ke kořenu nosu.

„Jo, to slýchám často,“ zamumlala. Uvědomila si, že by se už konečně měla vydat do ředitelny, protože netoužila po trestu hned první den ve škole a protože chtěla z této umývárny co nejdřív zmizet. Navždycky. „Ty, Uršulo?“

„Hm?“ zamumlala, přesto ale na dívku ani nepohlédla a dál si broukala nějakou melodii.

„Už budu muset jít, čeká na mě ředitel Brumbál,“ řekla a rychle, jak jen toho byla schopná, utekla na chodbu. Když byla za rohem, zaslechla ještě hlasité zakvílení a jekot. Pomyslela si, že se této umývárně bude vyhýbat velkým obloukem.

Když se otočila, leknutím vyjekla. Srdce jí divoce bušilo a sama se divila, že instinktivně nevyslala nějakou kletbu.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat,“ usmál se a v jeho pomněnkových očích mu zajiskřilo. „Hledala jsi mě v dívčí umývárně?“ pozvedl obočí.

„Ano, ne! Teda chci říct, že-“

„Chápu, pojď tedy se mnou,“ pousmál se a rozešel se na opačnou stranu, než ze které přišla. Musela si popoběhnout, aby vousatého muže dohnala, a několikrát uskočit, jelikož mu nechtěla přišlápnout jeho fialový plášť.

Mlčky kráčeli chodbami a překvapivě nepotkali žádného studenta, nad čímž se podivila. Že by tu byla večerka tak brzy?

Očividně se původně nenacházela tak daleko, jak si myslela, jelikož se před nimi po malé chvíli objevila pozlacená socha chrliče. Ředitel něco zamumlal, načež chrlič uskočil stranou a před nimi se zjevilo točité schodiště.

Brumbál přešel ke schodům a vydal se po nich nahoru. Černovlasá čarodějka ho rychle následovala a udělala dobře, protože se socha vzápětí vrátila na své původní místo zpět.

Když vešla do ředitelny, chtě nechtě se musela usmát. Přístroje, které zuřivě skřípaly a klapaly, se nacházely naprosto všude, knihovna byla velkou součástí celé pracovny a po bližším prozkoumání si všimla, že knihy v ní mají pozlacené stránky.

„Je to tu krásné,“ vydechla a pohledem utkvěla na nádherném ohnivě rudém zvířeti. Fénix.

„Děkuji,“ kývl a usadil se za stůl do velkého křesla. Pobídl dívku, aby si sedla a strčil si do pusy žlutý bonbón. „Takže,“ odmlčel se a pohlédl jí do očí, „chtěl jsem si s tebou popovídat o tvém menším zvířecím problému.“

„Nechcete tomu říkat nějak jinak? Není mi to zrovna příjemný,“ zamumlala a poškrábala se na zátylku.

„Jistě, to klidně můžeme,“ přitakal. „Mohli bychom to nazývat nemocí?“

„Tak to radši ne,“ zakabonila se, načež se ředitel jemně usmál.

„Přejděme raději k tomu, co ti chci,“ odmlčel se a promnul si svůj plnovous. „Bude to složité, s tím počítej, Mortemio... Vím, že se občas proměnit potřebuješ, ale musíš se ovládat a být velmi ostražitá, protože máš tu smůlu, že-“

„Že mě to prokletí postihlo,“ zabrblala.

„To máš samozřejmě pravdu,“ přikývl. „Teď mám ale na mysli zvíře, ve které se měníš,“ povzdychl si. „Kdyby to byla třeba sova nebo had, ale nundu? Myslím, že horší už to být ani nemohlo.“

„Co je tak špatného na nundu? Ve Skandinávii jsem mohla normálně běhat po lesích bez jakýchkoliv potíží,“ zamračila se.

„Tam jsi ale nenarazila na nikoho, kdo by tě mohl ohrozit. V Zapovězeném lese je to složitější... Nacházejí se tam kentauři, možní i nemožní tvorové a čas od času tam zavítá i nějaký člověk,“ promnul si bradu. „Pokud by tě spatřili, způsobila bys paniku. Nundu se zde nikdy nevyskytoval, což je jediné štěstí, a kdyby někdo byť jen zahlédl tak nebezpečného tvora, svolala by se stovka bystrozorů, kteří by měli za úkol najít tě,“ odmlčel se a zahleděl se jí do černých očí, „a zabít.“

„Oh,“ vydechla a frustrovaně si prohrábla vlasy. Nikdy si plně neuvědomila závažnost svého problému, a proto byla ráda, že jí Brumbál otevřel oči. Odjakživa to brala jako součást sebe samé, a proto ji nikdy nenapadlo, že zvíře, v něhož se mění, může někdo jiný vnímat i odlišně. Že ji můžou vnímat jako nebezpečnou.

„Proto jsem požádal madame Pomfreyovou - naši ošetřovatelku -, aby ti vždy pomohla. Abych řekl pravdu, byl jsem překvapený, že souhlasila tak rychle, ale očividně už je zvyklá,“ tiše se zasmál. Mortemia nevěděla, na co by měla být lékouzelnice zvyklá, neměla však chuť překvapit Brumbála palbou otázek.

„Jak mi může pomoct?“ dívka pozvedla obočí a nervózně sledovala ředitelovu ruku, jak se natahuje pro další žlutý bonbón.

„Dáš si také?“ prohodil, načež černovláska zakroutila hlavou. „Kdybys byla zraněná, hned by vše věděla a zbytečně by se nevyptávala, takže by ses nedostala do přílišných potíží... Také by ti mohla kdykoliv poskytnout lektvar od profesora Křiklana na utlumení bolesti,“ pokrčil rameny a znovu zrakem spočinul na malé šedé misce s lahodnou pochoutkou. „Je toho spoustu,“ zamumlal a jeho ruka vystřelila ke žlutým kuličkám.

„Vaše oblíbené?“ pozvedla obočí a uchechtla se, když si do pusy strčil další.

„Mám je rád,“ přikývl s úsměvem a v pomněnkově modrých očích za kulatými brýlemi se mu blýsklo.