Pobertův maledictus

XVIII. - Minulost se vrací

Hlasy, které vycházely z Velké síně, se mísily mezi sebou a vytvářely tak velký chaotický šum. Stála sotva pár metrů od ostatních, stačilo jen zaběhnout za roh, ale orgány jí i přesto sužoval strach. Nevěděla, čeho se bála - možná kouzel, již Wade znal a ona o nich nezaslechla byť jediné slovo, možná jeho šarmu, kterému podlehl každý, možná vzpomínkám, jimž se za každou cenu chtěla vyhnout. Nejděsivější však byl jeho pohled, kterým ji propaloval. Žádný vztek ani žádná zášť, což ji zmátlo nejvíce. Kdyby k ní pociťoval nenávist, alespoň by věděla, co od něj čekat, teď ale neměla ani tušení, co na ni chystá.

„Co tu chceš?“ zasyčela nenávistně. V očích se mu zablésklo.

„Čekal bych trochu přívětivější přístup,“ uchechtl se. „Andere mě krátce po tvém odjezdu vyrazil.“

„Cože?“ vyjekla, čímž si vysloužila posměšný úšklebek. „Jak tě mohl vyhodit z Kruvalu, když byly prázdniny?“

„Jednoduše,“ pokrčil rameny, její zápěstí však nepřestával svírat, „ten grázl za mnou přijel až domů, jenom aby mi řek, že letím.“

„To není jeho přístup... Ředitel Andere byl vždycky-“

„Velkej idiot, že?“ řekl výsměšně. „Hele, vím, žes vždycky byla jeho oblíbenkyně, ale to sis fakt nikdy nevšimla, jak se chová k ostatním?“

„Takhle se choval jenom k tobě, Wade,“ procedila mezi zuby. „Andere je moudrý muž, to jen ty jsi prachsprostý tupec.“

„I tvé nadávky jsou ubohé, Mio,“ protočil očima a ignoroval dívčin pohoršený výraz. „Uvědom si, že když se k tobě choval jako k vlastní dceři, neznamená to, že do své imaginární rodinky zařadil všechny studenty v Kruvalu.“

„Fajn, Andere tě vykopl,“ prskla a pokusila se mu vytrhnout. Marně, „ale proč sis do Merlina ze všech kouzelnických škol v Evropě vybral zrovna tuhle? Počítala jsem s tím, že se mi budeš chtít mermomocí vyhýbat,“ zabručela a poté dodala: „Nebo mě zabít,“ V tomhle případě zabít, díky Wade, pomyslela si kousavě.

„Proč bych se ti měl chtít vyhýbat? Jsi má přítelkyně,“ usmál se. Pokusila se potlačit ten dávný cit, jenž k němu chovala a který začal vystupovat napovrch.

„Přítelkyně? Dovol mi, abych se zasmála,“ hraně se zachechtala. „Po tom všem jsem ještě tvá přítelkyně? To sotva.“

„Nerozešli jsme se,“ podotkl s menším úsměvem. Věděla, že si s ní akorát hraje.

„Já jsem to jako rozchod brala, myslím si, že to bylo více než jasné.“

„Na můj vkus jsi byla příliš emotivní, nebral jsem to vážně,“ přivřel oči a široce se usmál.

„Drž hubu, Wade,“ štěkla. Tak a je to venku, usmála se v duchu.

„Kočička se nám rozjíždí?“ pozvedl obočí, čímž si vysloužil prudkou ránu do holeně. Jakmile bolestivě zaskučel, Mortemia využila příležitosti a vysmýkla se mu. „Tys mě kopla?“ zasyčel nevěřícně.

„To máš za Thea, hajzle,“ zavrčela a odstoupila od něj. „Kdybys měl v té palici i něco jinýho než jen sebe, možná by sis uvědomil, že já nezapomínám. Ne na takové zmetky, jako jsi ty,“ zaprskala a otočila se na podpatku. Uvědomila si, že nedostala odpověď na svou otázku, to však bylo to poslední, co momentálně chtěla vědět. Když konečně chtěla vstoupit do Velké síně a uspokojit tak svůj hladový žaludek, za zády se jí ozval známý hlas.

„Co se tu-“ vyhrkla profesorka McGonagallová a vzápětí navázala oční kontakt s již otočenou Mortemiou. „Slečno Gwaelonová? Vysvětlíte mi, proč tu pan Blackburn leží na zemi a svírá si levou nohu?“

„Pan Blackburn se totiž velmi nešikovně uhodil do sloupu. Víte, on je hrozné nemehlo,“ černovláska zamrkala a tiše doufala, že jí na tak chabý důvod ředitelka Nebelvíru skočí.

„Nemyslíte si, doufám, že vám toto uvěřím, že, slečno?“ pronesla a stiskla rty do úzké linky.

„No-“

„Jistěže si nic takového nemyslí, Minervo,“ ozval se za dívčinými zády mužský hlas. Černovláska tiše vydechla. „Ale měla byste věřit mně. Se slečnou Gwaelonovou jsme šli do mého kabinetu, když jsme tu pana Blackburna zahlédli. Nařídil jsem jí, aby tu na mě počkala,“ profesor Westberg se usmál. „Chlapci ovšem nic není, věřím, že chodit ještě umí,“ řekl a přešel k Wadeovi. Pomohl mu postavit se a vzápětí ho šťouchl do nohy. „Nemusím být Poppy, abych poznal, že to bude jen hloupá modřina, buďte v největším klidu, Minervo. Nejspíš se jen někde uhodil,“ vysvětlil a varovným pohledem spražil hnědovlasého chlapce, který se užuž nadechoval pro námitky.

„V tom případě přeji příjemné odpoledne,“ kývla a s posledním nedůvěřivým pohledem zmizela ve Velké síni. Mortemia úlevně vydechla.

„Nemáte co na práci, pane Blackburne?“ sykl a popostrčil ho za roh.

„To si vypiješ, mrcho,“ zavrčel a odběhl k Nebelvírskému stolu. Jen co zmizel, černovláska se vděčně usmála.

„Děkuju, profesore. Nemám ani tušení, co by na to profesorka McGonagallová řekla,“ tiše se zasmála. Vzápětí se mírně zamračila. „Ale proč?“

„Vím, jaká jste, Mortemio, a vím, jaký je pan Blackburn. Nemyslete si, že když je někdo učitel, nevšímá si svých studentů,“ široce se usmál a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Nechápala, proč tohle gesto pořád dělá. „Nenechte ho, aby vám ublížil. Štěstí je jen stav mysli, to si pamatujte.“