Pobertův maledictus

XVI. - Malé zvířecí tajemství

Mortemia se sesunula do křesla ve společenské místnosti a hlasitě si povzdychla. Nezajímalo ji, že tím upoutala pozornost dvou dívek sedících opodál, ani že ji Regulus obdařil obzvláště zvídavým pohledem, chtěla ze sebe jen vypustit emoce, které se v ní po rozhovoru s Abraxasem Malfoyem vzbouřily.

„To tě tak naštvalo, že jsme prohráli?“ Tmavovlásek pozvedl obočí a posadil se na pohovku hned vedle.

„My jsme prohráli?“ vyjekla, vzápětí však zakroutila hlavou. „Stavil se za mnou Malfoy.“

„Luciusův otec?“ překvapivě si poposedl. „Jak tě našel?“

„Je to divný,“ připustila. „Asi mě sledoval, protože jsem se byla stavit za Uršulou.“

„To je fakt divný,“ uchechtl se, hned ale zvážněl. „Co ti chtěl?“

„Žádal mě o pomoc. Řekl, že zná kouzelníka, který potřebuje někoho tak silného do svých řad,“ řekla a ze rtů jí unikl tichý povzdych. „Víš, Regulusi, já-“ zlomil se jí hlas. Nechtěla se tu před ním rozbrečet, ale nával emocí byl mnohem silnější. Jedna slza jí stekla po tváři a po ní následovala další a další, až se dívka naplno rozvzlykala.

„Mortie,“ zakvílel a přitáhl si ji do náručí. „Nemusíš mi to říkat, pokud nechceš. Hlavně nebreč, prosím.“

„J-já,“ vzlykla. „Chci- potřebuju ti to říct,“ špitla a zhluboka se nadechla. Trochu se odtáhla, ne však tak daleko, aby se jejich kolena přestala dotýkat, a prohrábla si vlasy. „Víš, jak jsem ti vyprávěla o té kočce a kentaurovi v Zapovězeném lese?“ pohlédla mu do očí, kde spatřila zmatek, a počkala, dokud její tmavovlasý kamarád nepřikývl. „Neřekla jsem ti vše. Už od narození se se mnou pojí taková věc... Má matka se měnila v Kneazle, což je takové malé kočkovité zvířátko. Měnila se do něj pořád - kdykoliv potřebovala, zahodila svou lidskou stránku za sebe a v těle šelmy se potulovala po lesích.“

„Takže byla něco jako zvěromág?“ zeptal se, aby vyplnil ticho, které mezi nimi nastalo. Mortemia se uchechtla.

„Právěže ne,“ zakroutila hlavou. „Byl v tom háček - jednou se musela proměnit navždy. A tak, jak se mělo stát, se stalo. Matka mě porodila, dala k babičce a zaslepená strachem utekla pryč. Nevím, kde je nebo jestli vůbec žije, ale jedno vím jistě... Tahle věc se dědí, přenáší se z matky na dceru a pořád koluje rodem.“

„Takže i ty jsi Kneazle?“ zeptal se. V jeho hlase nebyl ani náznak překvapení nebo zavrhnutí, až se nad tím černovláska na chvíli pozastavila.

„Ne, nejsem Kneazle,“ povzdychla si. „Říká se tomu maledictus - matka byla maledictus, já jsem maledictus a pravděpodobně jím bude i má dcera. Ale nikde není dáno, do jakého zvířete se člověk mění, může to být prakticky cokoliv - pes, had, sýkorka... a bohužel i nundu,“ zašeptala a sklopila pohled. Cítila, jak se vedle ní chlapec napnul.

„Co je to nundu?“ zeptal se s odtažitostí v hlase. Mortemia pevně stiskla oční víčka k sobě. Věděla, že ji zavrhne, jakmile zjistí, do čeho se to mění, jakmile zjistí, co je za stvůru.

„Představ si gigantického leoparda, jehož dech může vyvolat chorobu natolik virulentní, že dokáže zahubit celé vesnice. Tak tohle je nundu,“ zašeptala a přerývavě se nadechla. Dlouhou dobu bylo jen ticho, tíživé a nervy drásající ticho, při němž měla černovlasá čarodějka pocit, jako by Regulus jen čekal na vhodnou chvíli, kdy jí vrazit kudlu do hrudi, aby nikomu nemohla ublížit. Když ale pomalu otevřela oči, jen se střetla s jeho lítostivým pohledem.

Tmavovlásek zarytě mlčel a nehýbal se a jediné, co dívce dávalo důkaz, že je skutečně naživu, byl jeho zvedající se hrudník. Byly u sebe tak blízko, ale jí připadalo, jako by si ještě nikdy nemohli být dál. Upřeně jí zíral do očí, čímž černovlásce připomněl ředitele Anderea, který se jí tímto vždy snažil dostat do hlavy. To byl jediný důvod, proč se chtěla naučit nitrobranu.

Nevěděla, jestli ji více štval pocit, že neví, jakou reakci od Reguluse očekávat, nebo jeho dlouhé mlčení. Byla si ale jistá, že pokud chlapec brzy něco neudělá, asi z toho zešílí.

„Když jsem byl malý, přátelil jsem se s jedním chlapcem, Connor se jmenoval,“ začal potichu. Mortemia překvapeně naklonila hlavu na stranu, čímž se jí uvolnil krátký šedivý pramen vlasů zpoza ucha a spadl jí do tváře. „Conny byl hodný kluk, měl jsem ho rád a moji rodiče také, protože to byl syn matčiny kamarádky. Jednou se ale stala nehoda a Connyho pokousal vlkodlak. Musel jsem se s ním přestat vídat, neboť s někým tak špinavým naše rodina nemohla mít nic společného. Strašně mě to mrzelo, byl to nejdražší přítel, kterého jsem kdy měl... Nikdy jsem matce neodpustil, že mi odepřela vztahy s tak úžasným člověkem, jako byl Connor.“

„Kde je teď?“ špitla tiše, načež se Regulus usmál.

„Na tom nezáleží. Chci tím jen říct, že jsem kvůli tomuhle ztratil Connyho a nedopustím, abych kvůli tomu ztratil i tebe, Mortemio.“

„Ale co kdyby-“

„Žádné kdyby,“ přerušil ji rázně. „Jsi to pořád ty, nundu nenundu.“

Ahojte!
Tak jsem tu s novou kapitolou... a hádejte co? Dnes je Halloween! Já vím, já vím, všichni to víte, ale má dosti divná dušička tento den opravdu miluje, ačkoliv se České republice jeho kouzlo vyhýbá velkým obloukem, proto mám povinnost to všude rozhlašovat. Ani nemluvím o tom, že si celý den jak největší retard prozpěvuju This Is Halloween od Marilyna Mansona :D
Taky jsem chtěla zveřejnit nějakou sváteční jednodílovku, jenomže prokrastinace se očividně neprojevila jen u školních povinností... Tímto se opět omlouvám (jop, jsem strašná) jedné miloučké osůbce (kterou mi nejde označit, protože Wattpad opět trollí) za nevydanou Dramione jednodílovku. Slibuju, že do Vánoc vyjde! O:)

Zase jsem se rozepsala... Huh, se mnou je to horší a horší! Snad se kapitola líbila, mám vás všechny moooc ráda a mějte se hezky!

~ Azzrie <3