Pobertův maledictus

VII. - Bezoár

Jelikož si Mortemia večer zapomněla zatáhnout závěsy, sluneční paprsky ji polechtaly na tváři časně ráno. Ačkoliv věděla, že by se co nejdříve měla vydat do Velké síně na snídani, z příjemně teplé postele se jí vůbec vstávat nechtělo.

V ložnici neměla žádnou dívku, která by ji mohla vzbudit, jelikož se s žádnou z těch tří nebavila, proto se nedivila, když zaspala první zvuky budíku. Nijak závratně ji to netrápilo, takže si v klidu pospávala dál. Až když se ta pekelná krabička ozvala potřetí, černovláska si uvědomila, že rozhodně nechce přijít hned první den pozdě.

Rychlostí blesku vyskočila z postele a s jedním vražením do dveří se dobelhala do koupelny. Ani se nenamáhala pohlédnout na svůj odraz a rovnou se převlékla do uniformy, kterou už doplňovala i zelenostříbrná kravata. Oblečení bylo lehké a pohodlné, což byla oproti Kruvalskému kroji příjemná změna.

Vyčištění zubů udělala až nadsvětelnou rychlostí a na vlasy se nenamáhala ani pohlédnout, proto nebylo divu, když po pěti minutách už se všemi učebnicemi vyběhla do společenské místnosti. Těch pár dětí, kteří pomalu šly na snídani, jí dodaly aspoň nějakou naději, že nepřijde pozdě. Ve Velké síni se k její úlevě nacházeli téměř všichni bradavičtí studenti a dokonce i nějací profesoři včetně ředitele Brumbála.

Konečně se s úsměvem vydala na své místo, které si zabrala (nebo na ni spíš zbylo) včerejšího večera. A čím byla blíže, tím snáze rozeznávala obličeje studentů Zmijozelu, kteří seděli poblíž kraje, k němuž mířila. S pohledem upřeným na tmavovlasého chlapce se posadila.

„Čau, krásko,“ zašklebil se a prohrábl si vlasy.

„Ahoj,“ kývla a přitom ignorovala jeho dodatek. „Do kolikátého ročníku vlastně chodíš, Regulusi?“ zamyslela se, když si uvědomila, že ani neví, jak je starý.

„Šestý,“ usmál se poté, co spolkl kus chleba.

„Cože?“ zachrchrala, načež se chlapec uchechtl. Snažila se zastavit příval záchvatu kašle a po chvíli se jí to díky jejímu společníkovi skutečně podařilo. „Tobě je teprve šestnáct?“ podivila se.

„Vypadám starší?“ pozvedl obočí.

„Jo,“ kývla a zasmála se nad jeho laškovným pohledem. Rozhlédla se okolo a když se v jejím zorném poli objevil její oblíbený pokrm, vrhla se po něm. Rychle popadla křupavý toast namazaný burákovým máslem a šťavnaté červené jablko a položila si je na talíř. Když zahlédla malý šálek cappuccina, přisunula si k sobě i jej. Spatřila dokonce i šlehačku, z čehož byla opravdu nadšená.

„Zvláštní kombinace,“ zachechtal se Regulus, když si černovláska dala nemalé množství šlehačky do hrnečku.

„Mám to ráda,“ pokrčila rameny a s přivřenýma očima se napila. Hořká chuť kávy se jí na jazyku smíchala se skořicí a sladkou šlehačkou. Když hrnek od svých úst odsunula, nemohla si nevšimnout pobaveného pohledu, kterým ji tmavovlásek sledoval.

„Máš trochu tady,“ naklonil se přes stůl a prstem jí setřel pěnu se skořicí z horního rtu. Utřel si palec do kapesníku a znovu pohlédl na červenající se dívku. „Jo abych nezapomněl,“ z brašny vytáhl kus pergamenu, „tady je rozvrh - Křiklan ho rozdával brzy ráno. Asi pospíchal,“ pokrčil rameny a podal jí ho.

„Díky,“ usmála se a svůj zrak přesunula z Reguluse na otrhaný pergamen. Prvně měla lektvary s Havraspárem. „Co máš ty?“

„Jasnovidectví,“ zašklebil se. „Nemám tu učitelku rád, ale matka z neznámého důvodu chtěla, abych se tam přihlásil,“ zabrblal, čímž si vysloužil dívčino chápavé přikývnutí. „Ty máš lektvary, viď? Už jsem se kouknul,“ zazubil se. „Musíš se u Křiklana dobře zapsat a potom budeš moct chodit na jeho večírky,“ řekl. „Jen pro vybrané jedince,“ napodobil profesorův hlas, načež se Mortemia od srdce zasmála.