Pobertův maledictus

XIII. - Lucius Malfoy

Když se usadila na své místo ve Velké síni a spatřila Reguluse, který se do sebe snažil co nejrychleji dostat opečený toust, po tváři se jí rozlezl úsměv. Jeho tmavé vlasy mu visely podél tváře a on si je neustále musel odhrnovat, aby mu nespadly do mastného talíře. Když jí z úst uniklo tiché uchechtnutí, zvedl svůj pohled a upřel na ni hnědé oči.

„Dobvé váno," zahuhlal s plnou pusou a vzápětí polkl sousto. „Jak ses vyspala?"

„Zdál se mi takový podivný sen. Utíkali jsme před Filchem a paní Norrisovou," ušklíbla se, čímž si vysloužila protočení očí.

„Děláš, jako by to nebylo skvělý dobrodružství!"

„Snažit se uniknout před zlobou ukrytou ve starém dědkovi," přikývla. „Hotový sen každé dívky!"

„Merline," uchechtl se, „nech toho, vždyť vidím, že sis to užila!"

„No samozřejmě," pronesla sarkasticky a odvrátila pohled od Reguluse, jenž do ní nadšeně hustil své připomínky, protože očividně neměl nic lepšího na práci. Očima přelétla celou délku Nebelvírského stolu a studenty, kteří se ládovali všemožnými dobrotami, jež pro ně skřítci jako vždy připravili. Když se už už chtěla znovu obrátit k tmavovláskovi, jehož slova jí hned prolétla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, její černé oči se střetly s jinými. Poznala tu nenávist skrytou za oříškovou čokoládou.

„Merline!" vyjekl mladší z bratří Blacků. Přes stůl se natáhl k černovlásce, aby ji poplácal po zádech, když se začala dusit kusem rudého rajčete, jež si právě vložila do úst. „Na, napij se!" sykl a přiložil jí číši k ústům. Kov se jí dotkl napuchlého rtu, který si neustále skousávala, a průzračná tekutina jí pomalu vtekla do krku.

„Díky," vydechla a odkašlala si. Tmavovlásek pozvedl obočí a založil si ruce na prsou.

„Co se stalo? To jsem tě natolik udivil?"

„Ne, asi se mi jen něco zdálo," zakroutila hlavou a zvedla se do stoje.

„Představy se tě ale obvykle nepokouší udusit," podotkl a následoval jejího příkladu. Mortemia si přehodila brašnu přes rameno a překročila dřevěnou lavici.

„Moc vtipné," protočila očima a znovu svůj zrak upřela ke stolu, u něhož seděl i Remus se svými třemi přáteli. Majitel oříškových očí zmizel. „Musím jít na obranu, drž mi palce."

„Proč? Neoblíbila sis toho nového profesora, po němž holky tolik slintají?" zachechtal se, čímž si vysloužil ostrý pohled.

„Ne, jen doufám, že tam nepotkám tvého úžasného bratra," zamumlala a očima střelila ke čtyřem chlapcům. Seděli naproti sobě a něčemu se hlasitě smáli, jen zjizvený hnědovlásek zachmuřeně zíral ke stojící dvojici.

„Máš mou podporu," kývl a rty se mu zkroutily do viditelného úšklebku. „Budeš ji potřebovat."

„Díky," uchechtla se a rozešla se ke dveřím směřujícím z Velké síně. Ani se neohlédla, proto nevěděla, zda ji její o rok mladší přítel následuje či ne. Neslyšela za sebou klapot podrážek po podlaze, proto si usmyslela, že tam nejspíš zůstal s někým ze Zmijozelu. Koneckonců neměl důvod jít s ní - právě ho čekala péče o kouzelné tvory a to bylo úplně jinde než učebna obrany proti černé magii.

Měla pocit, jako by se snad vznášela. Nohy měla lehčí než obvykle a ačkoliv jí v chodidle stále tepala tupá bolest, pohybovaly se mechanicky s takovou ladností, jakou u sebe zaznamenala možná poprvé za šestnáct let. Nevnímala studenty, které míjela, ani kapky začínajícího deště, jež dopadaly na okna a vydávaly tak dunivý zvuk.