Pobertův maledictus

XIX. - Rozpustilé strašidlo

Dešťové kapky bubnovaly do chatrné střechy Hagridovy hájenky a vítr házel stromy, jenž se jako stožáry tyčily do výšin jen o pár metrů dál. Tmu, která nabírala na moci, protínaly kužele zářivého světla, již vycházely z Bradavického hradu, což upoutalo klíčníkovu pozornost.

„Měla by ses vrátit zpátky, Mortemio,“ poznamenal až příliš zaujatě. „Začíná se stmívat, pokaď tě tu někdo chytí, budeš mít malér.“

„Děkuju, Hagride, bylo to... výborné,“ pokusila se o úsměv, věděla ale, že se jí na tváři podařil vykouzlit leda tak zkřivený škleb. Sušenky byly odporně tvrdé a Mortemia byla ráda, že si o ně nevylámala zuby. Ale čaj, ačkoliv meduňkový není nic extra, si vychutnala - začínalo se ochlazovat a ona tu seděla jen v bílé košili, protože hábit si nechala v ložnici, proto byla ráda, že jí poloobr nějaký nabídl.

„Není za co děkovat, vždycky se tady můžeš znova stavit,“ přátelsky se usmál a třesoucí se rukou odnesl prázdný hrneček ke dřezu. Černovláska byla moc ráda, že ho na chodbě potkala, koneckonců za ním už chtěla zajít dlouho. V den, kdy přijela do Bradavic, ji muž zaujal nejen svým podivným zevnějškem, ale ještě více laskavou povahou. Dnes se její domněnky o přátelském poloobrovi jen potvrdily, za což byla upřímně ráda.

„Tak se měj, Hagride!“ křikla s úsměvem na tváři a doprovázena stejným pozdravem vkročila do deštivého večera.

***

Čvachtavé zvuky, jež vydávaly její podrážky, jak dopadaly do čerstvě napadaných kaluží, doprovázely sípavé nádechy. Celou cestu běžela, aby stihla vklouznout do hradu dříve, než slizký školník zavře hlavní bránu. Byla radostí bez sebe, když zjistila, že se bez větších potíží Filchovi vyhne.

Chodby už byly zahalené tmou, sem tam jimi však prostupovalo světlo, jež vycházelo ze zapálených pochodní. Lidé na obrazech už pochrupovali, proto Mortemia nakračovala obzvláště tiše, nepřekvapilo ji tedy, když zaslechla sotva slyšitelný šepot zpoza rohu. Jako by ji někdo přimrazil na místě, když spatřila tři chlapce, kteří se pokoušeli ostříhat opelichanou paní Norrisovou. Kočka visela za zadní nohy ve vzduchu a Sirius s Jamesem mezitím hůlkami ovládaly nůžky, které rychlostí blesku poletovaly okolo a stříhaly, jak jen to šlo.

„Červíčku, necukej s tou hůlkou,“ zasyčel tmavovlásek na malého obtloustlého chlapce, který si vyčerpaně podpíral levou rukou svou pravačku, s níž se snažil zvíře udržet ve vzduchu. Mortemia si uvědomila, že nikde nevidí Remuse, toho milého zjizveného kluka, který ji neustále sledoval lítostivým pohledem i přes její kolej.

Možná by si chlapci černovlásky ani nepovšimli nebýt podivné bytosti, která se nad ní objevila. Mortemia zaklonila hlavu a přimhouřila oči, když si prohlížela strašidlo, jež se na ni vesele zubilo. Malý mužíček byl oděn do pestrobarevného kostýmku, na němž dívku upoutaly veliké knoflíky a krvavě rudá mašle. Jeho vlasy byly rozcuchané do všech stran a na kulaté tváři měl posazené velké oči odlišné barvy.

Strašidlo dívce hravě zamávalo a potom s hlasitým smíchem přilétlo ke třem chlapcům. Jakmile ho Sirius spatřil, rozšířily se mu zorničky a loktem silně drkl do Jamese, který mával svou hůlkou jako dirigent, jenž má na starost obrovský orchestr.

„Co tu chceš, Protivo?“ řekl polohlasně starší z bratří Blacků a pohledem zavadil o Mortemiu, která stále stála opodál a se zájmem je pozorovala.

„Máte tu obdivovatelku, pánové,“ zaskřehotal jmenovaný Protiva a usadil se na zem hned vedle paní Norrisové, která ve vzduchu rozzuřeně mňoukala. Mužíček pohlédl na kočku a nespokojeně mlasknul. „Čekal bych od vás víc, Pottere,“ zamračil se jako malé dítě, jemuž někdo sebral dudlík, hned poté se ale lišácky usmál.

„Do hajzlu,“ zavrčel Sirius a letmo se podíval na Mortemiu. K jejímu překvapení jí věnoval zoufalý pohled, jímž ji žádal o pomoc. Netušila, jak by jim mohla pomoci s už od pohledu rošťáckým strašidýlkem, které očividně rádo tropí jen samé legrácky.

„Ty... Protivo?“ ozvala se tiše, stále ale natolik hlasitě, aby ji Bradavické strašidlo slyšelo. Mužíček se na ni se zájmem otočil a svou velikou hlavu si podepřel kostnatýma rukama. „Jaký bys mi poradil žertík, kdybych ti řekla, že chci napálit nějakého profesora? Třeba...“ odmlčela se. Chlapci na ni hleděli stejně zvědavě jako Protiva, „profesorku McGonagallovou?“

„To mě zajímá!“ vyjekl Protiva a s širokým úsměvem se postavil přímo před ní. Koutkem oka zahlédla, jak se James plácl do čela, jako by před sebou už teď viděl strašlivé následky, které dívčino rozhodnutí ponese.

„Kdybych... kdybych ji chtěla jen tak trochu poškádlit, provést něco, co bude vtipné, zároveň ale neudělám nic extrémně špatného?“ pokračovala. Už jí pomalu začalo docházet, proč se brýlatý černovlásek tvářil tak nešťastně. Do čeho se to zase zamotala?

„Ach!“ strašidlo šťastně zatleskalo. Černovláska nevěděla, jak z toho ven, nezbývalo jí ale nic jiného než pokračovat v té jejich hře. A poslat chlapce pryč.

„Co bys navrhoval? Ty jako odborník?“ zeptala se nervózně a v duchu si nadávala za tak hloupá slova - na to jí neskočí, vždyť je to očividné. Mortemia pohledem vyhledala Siriuse, který na ni stejně jako James a Peter upřeně zírali, a rukou mu naznačila, aby utekl. Chytl se toho téměř okamžitě, jen na malou chvíli zaváhal, hned ale popostrčil své kamarády, aby zmizeli.

„Co jí takhle rozházet po kabinetě bomby hnojůvky a potom jí zamíchat všechny spisy? A porozbíjet skleněné a porcelánové věcičky? A přivázat tuhle hloupou kočku ke zdi? A OBARVIT KABINET NA ZELENO?“ radostně zapištěl a se smíchem ji obletěl. Merline, pomyslela si zoufale. Chlapci jí už zmizeli z dohledu.

„Víš, Protivo, asi jsem si to rozmyslela. Už takhle mě profesorka McGonagallová nemá moc v lásce, takže bych to asi nepokoušela,“ řekla zničehonic. Strašidlo se zastavilo v pohybu a přimhouřilo na Mortemiu oči. Po chvíli se široce usmálo, v očích se mu blýsklo a s laškovným zamáváním vyletělo až ke stropu. Užuž si chtěla oddychnout, když v tom se Protiva hlasitě rozječel a začal jí mizet ze zorného pole.

„Ale ne,“ šeptla si pro sebe a v mžiku se rozeběhla ke společenské místnosti. Nesmí ji tu najít u ostříhané paní Norrisové, jinak ji školník pověsí za kotníky do sklepení, aby ji všichni zmijozelští měli na očích.

„STUDENTKA ZMIJOZELU NA CHODBÁCH!“ odráželo se od stěn a jako ozvěna se neslo hradem. Při běhu budila obrazy, které na ni nevybíravým slovníkem hulákaly, ale Mortemia se je snažila nevnímat. Tohle nebylo poprvé, co utíkala před Filchem, jenž někomu toužil zadat ošklivý trest, a aby řekla pravdu, vůbec se jí to nezamlouvalo.

Když konečně přiběhla ke společenské místnosti Zmijozelu, s hrůzou zjistila, že před ní postává duch. Hlasitě polkla. Krvavý baron.

Ahojte!
Dnes je třiadvacátého prosince, zítra jsou Vánoce a já pro vás mám překvapení! Už od září plánuji vydat jednu potterovskou jednodílovku, ale zkrátka jsem se trošičku zpozdila. Příběh sice nemá nic společného s Vánoci, ale řekla jsem si, že by bylo pěkné, kdyby vyšel na Štědrý den. Tak co, těšíte se? :)
Doufám, že se kapitola líbila!
Mám vás všechny moc ráda!

~ Azzrie <3