Pobertův maledictus

X. - Zapovězený les

Tma. Všude kolem panovala tak strašlivá tma, že bylo vidět sotva na krok, ale přesto to Mortemiu nijak nevyděsilo. Ani nevěděla, proč to dělá, možná snad doufala, že zde na onu tajemnou osobu někde narazí, ale byla odhodlaná zanést bílou kočku daleko do hlubin lesa. Bylo jí ale jasné, že by bylo pošetilé jen tak se tady potulovat v lidské podobě, proto neváhala a drobné zvířátko odložila k nejbližšímu stromu. Vzápětí jí projela strašlivá bolest. Na konečcích prstů ji začalo brnět a téměř ihned ucítila, jak se její hubená dlaň mění v obrovskou tlapu. Nesnášela ten pocit, který doprovázel každičkou proměnu, ale věděla, že to potřebuje. Nos se jí protáhl, přičemž jí z úst uniklo bolestivé fňuknutí, a šedivou sukni protrhl dlouhý ocas. Špičáky se jí pomalu protáhly a vlasy nahradily ostny. Znovu se proměnila v to ohavné zvíře. Nundu.

Do tlamy jemně popadla mrtvolu kočky a rozeběhla se hlouběji do lesa. Cítila, jak jí v krvi koluje adrenalin a neskutečná síla - právě tohle bylo na jejím prokletí to úžasné. Jako člověk by nikdy neměla šanci ucítit tak obrovskou svobodu a divokost jako v podobě nejnebezpečnějšího zvířete, které kdy poznala.

Její těžké tlapy s hlasitým šustěním dopadaly do barevného listí, jež spadalo ze stromů, které teď míjela neuvěřitelnou rychlostí. Do výšky tyčící se stromy se jí měnily v jednobarevnou šmouhu a i přesto byla schopna spatřit nedaleko postávajícího kentaura. Věděla, že by nebylo dobré, kdyby ji zahlédl, proto zrychlila, jak jen jí to síly dovolily.

„Hej!" ozval se za ní křik a následný dusot kopyt. Ačkoliv ji v uších šumělo a v krku úplně vyschlo, přidala na rychlosti ještě více. Bylo jí jasné, že pokud pár minut udrží své tempo, kentaur nemá sebemenší šanci ji chytit. A tak neváhala a silou vůle přesvědčovala své plíce, aby vydržely. Mohla si jen představovat, co by se stalo, kdyby ji chytil. Nechtěla ho zabít, ale kdyby si náhodou uvědomil, co kolem něj před chvílí proběhlo, bylo by to nutné.

Těch pár minut běhu, kdy se snažila setřást odhodlaného koně, jí připadaly jako hodiny. Kličkovala mezi stromy, přeskakovala kořeny a šplhala po kopcích, ale přesto se jí povedlo ztratit z dohledu až po úmorné čtvrthodině. Rozhodla se, že zde je to pravé místo na uložení nebohé kočky. Našla si výklenek v menší skalce a po přeměně zpět do lidské podoby ji tam položila. Zasypala ji hlínou a nádherně zbarveným listím a přestože to byla pouze chabá náhražka pohřbení, Mortemia se svou prací byla spokojená. S menším úsměvem zašeptala slova na rozloučenou a konečně se vydala zpět.

Ačkoliv věděla, že by bylo rychlejší, rozumnější a hlavně bezpečnější vydat se přes Zapovězený les v podobě nundu, neudělala to. Ani nepomyslela na svou zvířecí podobu a v tichosti se rozeběhla vstříc temnotě.

Při běhu se snažila zbytečně nerozhlížet, protože jako člověk se cítila mnohem zranitelnější a měla mnohem větší strach. Teď, když se nehnala až nadsvětelnou rychlostí a pouze běžela, měla pocit, jako by na ni měl každou chvíli vyskočit nějaký neživý. Uchechtla se nad svou hloupostí a přeskočila vystupující kořen hubeného buku.

Očima skenovala vše před ní a zároveň se snažila běžet nejrychleji, jak jí její ubohá kondička dovolovala. Pozorně napínala uši, aby jí nic neuniklo, avšak jediné, co mohla slyšet, byly její přerývavé nádechy a dopady bosých nohou. V tuhle chvíli se proklínala za svou hloupost, že si boty u toho dubu sundala, jelikož nemohla donekonečna ignorovat tupou bolest, která jí tepala v chodidlech.

„Tss,“ zasyčela, když šlápla na ostrý kamínek a ucítila, jak se jí do kůže ošklivě zařízl. Zastavila se a zkroutila svou nohu do úhlu, který jí dovoloval spatřit ránu. Nebyla moc ošklivá, ale krev tekla a neskutečně to bolelo. „Do hajzlu,“ sykla a zkusila nahmatat svou hůlku. „Do hajzlu!“ prskla a plácla se do čela. Zapomněla si ji i s knihou a botami pod dubem.