Pobertův maledictus

XVII. - Znovushledání

Mortemia nikdy nedokázala pochopit, proč se něco jako jasnovidectví na školách učí, na její vkus je to nejvíce nepřesné odvětví magie, které ve světě existuje. A nedokázala ani pomyslet na to, že by se kdy na tento předmět dobrovolně přihlásila - až doposud. Nechápala své počínání, mohla se přihlásit kamkoliv a kdekoliv by to bezpochyby bylo tisíckrát lepší než tady, přesto se však rozhodla, že část svých hodin stráví s už od pohledu šílenou profesorkou.

Tiše se zasmála nad vzpomínkou z předchozího dne, kdy se jí Regulus vysmál, že začíná docházet na hodiny jasnovidectví. Přitom to on zde trčel už šestým rokem.

Rychle se usadila úplně dozadu, tam, kde na ni profesorka s tlustými brýlemi neměla šanci dohlédnout. Židličky byly potažené na dotyk jemnou a příjemnou červenou látkou a zdobily je drobné zlaté třásně. Uchechtla se nad výstředním vzhledem učebny a vytáhla si knihu, na níž se vyjímal nápis Jasnovidectví aneb cesta napříč časem.

Ze rtů jí uniklo pohrdlivé zapraskání a učebnice se ve zlomku vteřiny ocitla odhozená na stole. Už teď ten předmět nenáviděla, proč se sem tedy dobrovolně přihlásila? Nechápala se. Kysele se ušklíbla, když si uvědomila, že je od nástupu do Bradavic zmatenější než kdy předtím.

Studenti pomalu začali zaplňovat místnost a Mortemia náhle pocítila vysoký odpor k rozvrhu. Proč museli být neustále spojení Zmijozel s Nebelvírem? Ač si za to měla chuť nafackovat, chtěla na hodině potkat i toho otravného Mrzimora.

Náhle se ozvala hlasitá rána. Černovláska s pozvednutým obočím sledovala drobnou profesorku, jak se žene ke katedře s kupou kalíšků v náručí. Jestli si budou navzájem věštit budoucnost, tak to potěš koště, pomyslela si hořce a opřela se o měkké opěradlo.

„Zdravím vás, studenti,“ usmála se postarší čarodějka. Její oči jiskřily radostí a na tváři se jí vyjímal zářivý úsměv od ucha k uchu. Mortemia musela uznat, že měla opravdu úctyhodné zapálení pro svou práci. Chudinka. „Vidím, že tu máme hned dvě nové tváře a počítám s tím, že spousta z vás se přes prázdniny jasnovidectví nevěnovala, proto bychom si na začátek mohli něco zopakovat, co říkáte?“ zazubila se a každému začala podávat ušmudlané kalíšky. „Každý z vás- zastrčte si tu hračičku od Taškáře zpět do hábitu, pane Blacku,“ zabručela a dala Siriusovi menší pohlavek. Vzápětí se znovu usmála. „Každý z vás dostane jeden kalíšek, z něhož se později dozvíte svou budoucnost. Budete muset být ve dvojicích, proto poprosím všechny, kteří sedí sami, aby si pro tuto hodinu našli partnera,“ energicky se rozhlédla po třídě. Jakmile spatřila Jamese a Siriuse, jak se něčemu chechtají, ostře pronesla: „A pánové Black a Potter spolu určitě nebudou.“

„Ale paní profesorko-“

„Žádné odmlouvání, pane Pottere. Chci, abyste se tento rok aktivně zapojili do výuky a to bude možné jen tehdy, pokud budete odděleni,“ řekla a očima přelétla všechny přítomné, dokud se nezastavila na černovlásce, jež u stolečku seděla úplně sama. „Pan Black se přemístí ke slečně... uhm. Vy víte, koho myslím, Blacku.“

„Ke Zmijozelce?“ vyjekl překvapeně a znechuceně pohlédl na Mortemiu. „To nemůžete myslet vážně, profesorko.“

„Věřte, že to myslím smrtelně vážně, Blacku. A pan Potter se přemístí k panu Blackburnovi,“ sladce se usmála a pokračovala v rozdávání kalíšků. Mortemia se přerývavě nadechla. Ne. Ne, to nemůže být pravda. Pomalu otočila hlavu a když se střetla s párem hnědých očí, zamotala se jí hlava. Co tu dělá?

Výhled jí zakryla kštice tmavých vlasů, za což byla v tuto chvíli moc ráda. Nechtěla se zabývat Wadem, ne potom, co mu udělala.

„Co tak zíráš?“ vyštěkl Sirius a probodl ji pohledem. Překvapeně zamrkala. Proč je tak nepříjemný?

„Tak,“ profesorka spráskla ruce k sobě a prohlédla si studenty v místnosti, „všichni teď máte své kalíšky, proto můžeme začít!“

***

Otráveně slezla po žebříku a seběhla točité schody. Profesorka Atkinsonová ji moc nepotěšila, prý má vyschlou duši a měla by si urychleně začít užívat života, protože jí nezbývá moc času. Kecy.

Sirius se celou hodinu choval nesmírně otráveně a využil každičkou chvíli, kdy Mortemiu urazit. Myslela si, že je to fajn kluk, jak si ale uvědomila, je přesně takový, jak ho už několikrát popisoval Severus. Akorát prachsprostý a egoistický idiot, který se baví cizím neštěstím. Slzy se jí nahrnuly do očí, když si na to vzpomněla. Je to tady znova - opět se její naivita projevila v plné kráse.

Když zatáčela za roh, aby se po dlouhém dni konečně dostavila do Velké síně na oběd, narazila do něčí hrudi. Zvedla svůj pohled, když ale spatřila tu známou tvář, obličej se jí zkroutil zhnusením.

„Ale ale,“ ušklíbl se a jeho ruka vystřelila jako jedovatý had a sevřela jí zápěstí. „Rád tě znovu vidím, Mio.“

„Pusť mě, ty grázle,“ zasyčela a pokusila se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl příliš pevný.

„Slovník, lásko,“ našpulil rty a vzápětí se mu po tváři znovu rozlil úšklebek. „Chyběl jsem ti?“

„Radši bych si dala rande s mozkomorem než se s tebou opět setkat,“ procedila mezi zuby a obdařila ho obzvláště hnusným pohledem. Wadeovi se tvář zkroutila hranou bolestí, hned se na ní ale objevil ten typický arogantní výraz. Jak ona ho nenáviděla.

„Beru to jako ne,“ usmál se. Jeho teplý úsměv byl stále tak omamující, že by každá dívka udělala, co by mu na těch čokoládových očí viděla. Jediný, kdo věděl, jaký doopravdy je, byla Mortemia.

„Nesnaž se tu se mnou zavést smysluplný rozhovor, Wade,“ zavrčela. „Smysl vztah mezi námi ztratil už hodně dávno.“

„Nebuď tak nevrlá, Mio-“

„Neříkej mi Mio!“ vyštěkla. To oslovení používal, když byli spolu. Vždy její jméno z úst vypouštěl s láskou, ten melodický hlas, jímž ho vyslovoval, ona tak milovala. Všechno to bylo pryč. Teď tu stál s úšklebkem na tváři a po tom všem jí nevěnoval ani malou omluvu.

Ahojte!
Mooc se omlouvám, že kapitola nevyšla už takovou dobu, ale nakupilo se mi strašně věcí, byla jsem nemocná a nechuť psát si mou dušičku opět převzala ve vší parádě. Doufám, že brzo zmizí do míst, kam slunce nesvítí!

Snad se kapitola líbila a doufám, že si taky zamilujete Wadea tak moc jako já :D

Mám vás všechny ráda!
~ Azzrie <3