Pobertův maledictus

III. - Nástupiště devět a třičtvrtě

Už uběhly dva měsíce od jejího příjezdu do Londýna a černovláska musela uznat, že se toho událo mnohem více, než původně čekala.

Asi před týdnem se pro ni stavila profesorka McGonagallová, která ji vzala do Příčné ulice pro hábity. Nikdy ještě neviděla tak kouzelné místo, jako byla právě Příčná ulice. Všechny ty obchůdky, v nichž se nacházelo tolik magických věcí, až z toho lidem přecházel zrak, kouzelníci a čarodějky, kteří se na poslední chvíli snažili obstarat všechny potřebné pomůcky pro své děti, i tvorové, jenž byli pro oko nečarů zcela neznámí. Mortemia také zjistila, že se Minerva McGonagallová určitě stane její oblíbenou profesorkou, neboť dívku její vlídný přístup a laskavé jednání opravdu zahřálo u srdce.

A bohužel kvůli její nešikovnosti několikrát hrozilo odhalení kouzelnického světa. Učebnice často nechávala na nevhodných místech, kde je klidně mohl najít nějaký paranoidní nečar a svou hůlku už kolikrát zapomněla v jídelně.

Na dnešek se však moc těšila. Každou chvíli měla opustit toto odporné místo a vydat se na nástupiště, odkud ji měl do nové školy odvézt vlak.

Zasněně pohlédla do knihy, kterou měla zrovna na klíně. Na dvoustránce byl text o jednom ze čtyř Bradavických zakladatelů - Salazaru Zmijozelovi. Musela si přiznat, že ji tento muž uchvátil. Nebyla sice zaslepená čistokrevností, i přesto ji ale zaujala Tajemná komnata, kterou nechal vybudovat. Možná to byla hloupá báchorka možná také ne, ale to tajemno ji neuvěřitelně přitahovalo a ona si byla jistá, že se aspoň pokusí zjistit něco více.

Z přemýšlení ji vyrušilo zaklepání a následně otevření tmavě hnědých dveří. Mezerou vykoukla hlava drobné dívenky s blonďatými copy.

„Paní ředitelka s tebou chce mluvit,“ špitla a vzápětí zmizela z černovlásčina dohledu. Mortemia se usmála - je čas.

Ladně vstala z vrzající postele a popadla kufr s již sbalenými věcmi. Rychlostí blesku opustila svůj pokoj a dveře zamkla kouzlem. Nebyla si jistá, jestli jí to nezpůsobí přílišné problémy, avšak tohle bylo to poslední, co se jí momentálně honilo hlavou.

„Jdeme?“ zářivě se zazubila na ředitelku sirotčince, když seběhla poslední schody.

„Jdeme,“ přikývla a přešla ke dveřím, které jí otevřela. Mortemia vyběhla ven a vydala se k obrovské černé bráně. Netrvalo dlouho a slečna Johnsonová se ocitla vedle ní.

„Jaké je to nádraží?“ vyřkla konečně ta slova, která jí tak dlouho vrtala hlavou. Z jakého mudlovského nádraží je možné odjet do kouzelnické školy?

„King's Cross,“ odpověděla. „Bohužel s tebou nebudu moci jít až dovnitř, jelikož mám naspěch. Pouze tě tam odvezu, zbytek máš na jízdence,“ vysvětlila a odemkla své malé červené autíčko. Sedla si za volant a černovláska se rychle posadila na místo spolujezdce. Jakmile zaklapla dveře, vůz se dal do pohybu.

Mortemia pohlédla z okénka a s údivem sledovala, jaké jednotvárné domy byly v Londýně. Přestože věděla, že by se zde nevyznala, město působilo kouzelným dojmem, který by ve Skandinávii hledala jen těžko.

Na ulicích spatřila i studenty, kteří si užívali poslední den prázdnin nebo třeba zvířata. S překvapením zjistila, že zde má nejspíš každý pátý člověk pejska, protože kamkoliv se podívala, zahlédla tohoto mazlíčka.

„Mortemio,“ ozvalo se jí u ucha. Překvapeně zamrkala a svůj pohled přesunula doprava. „Jsme tady.“

„Oh, jistě,“ kývla a vystoupila z červeného auta. Vyndala si kufry a naposledy se podívala dovnitř. „Nashle, uvidíme se na začátku prázdnin,“ ušklíbla se.