Pobertův maledictus

XV. - Abraxas Malfoy

Kvůli zápasu, na němž byli snad všichni, kteří se po hradu vždy potulovali, na chodbách panovalo hrobové ticho, jež přerušovalo pouze občasné zahoukání sovy. Mortemia musela uznat, že to bylo nadmíru příjemné. Byla by zde chtěla zůstat i po zbytek odpoledne, plány jí to však nedovolovaly. Musela - ne, chtěla se stavit za Uršulou. Ačkoliv si zapřísahala, že do blízkosti té umývárny ani nepáchne, nezbývala jí jiná možnost. Chtěla-li přijít na kloub záhadě Salazara Zmijozela, musela zavítat za někým, kdo v Bradavicích je už nějakou dobu. A duch ufňukané dívky byl jediný, o kom černovláska věděla.

Zvuky kroků, jež vydávaly dívčiny černé boty, se odrážely od vysokých stěn a tvořily tak hlasitou ozvěnu. Bylo to kapku děsivé, Mortemia se ale utěšovala myšlenkou na všechna zabezpečení, jimiž jsou Bradavice střeženy. A to i přesto, že hrad bezpochyby skrýval mnohá tajemství a s nimi i nebezpečí.

„Uršulo?“ šeptla a vklouzla do místnosti, v níž byla zřetelně cítit vlhkost a přítomnost něčeho neživého. Ačkoli se culíkatá dívenka neobjevovala, Mortemia věděla, že sedí na jednom ze záchodků a tiše čeká, až nezvaný host zmizí. „Uršulo, prosím. Nechci ti ublížit,“ řekla hlasitěji a rozhlédla se. Nikde nic. „To jsem já, Mortemia,“ povzdychla si a dychtivě pohlédla k umyvadlům. Čekala, jestli se v nějakém kohoutku neobjeví Uršulina ne moc pohledná tvář, ale ani teď se neukázala. S pouhým zakroucením hlavou se otočila a chystala se opustit umývárnu.

„Je tu ještě někdo?“ za dívkou se ozvalo fňuknutí, načež se jí po tváři rozlezl úsměv. Věděla, že se ukáže.

„Jsem tu sama, neměj strach,“ pověděla a obrátila se k přízraku čelem. Nemusela si ji ani znovu prohlédnout, její vzhled se černovlásce totiž vryl do paměti natolik silně, až měla pocit, že ho z hlavy jen tak nedostane, ale zaujala ji knížka, kterou zřetelně viděla skrze Uršulu. „Jak dlouho jsi v Bradavicích?“

„Dlouho,“ zakňučela a pomalu se k Mortemie přiblížila. „Tehdy tu byl ředitel Dippet a profesor Brumbál učil přeměňování. Taky jsem studovala s jedním zvláštním chlapcem, kterého se všichni báli. Tehdy byly dny temnější než dnes, ale...“

„Ale?“ černovláska pozvedla obočí a nenápadně očima střelila ke knize. Byla černá a protkaná zlatými nitěmi a i přesto, že vypadala jako každá jiná, na dívku působila podivně elegantním dojmem.

„Znovu se objeví něco špatného,“ kňukla a naklonila hlavu do strany. „Cítím to.“

„Ty...“ Mortemia se odmlčela a znovu pohlédla na vznášející se dívenku. Nebyla si jistá, zda brát její varování příliš vážně, přeci jen je to duch hysterické holky, která si svou umývárnu střeží jako oko v hlavě, a proto to přešla bez viditelných známkách po překvapení, „jak jsi vlastně zemřela, Uršulo?“

„Jediné, co si pamatuju, je,“ popotáhla a posunula si brýle blíže ke kořenu nosu, „že jsem byla celá nadšená z nových brýlí, ale jedna holka, Olívie se jmenovala, se mi začala pošklebovat. Běžela jsem se vybrečet sem,“ ukázala na dřevěné dveře, „přesně do této kabinky. Pak jsem uslyšela někoho, jak mluví divným jazykem, jsem si ale doteď jistá, že to nebyla dívka. No a poslední, co jsem viděla, byla dvě žlutá světýlka. Pak jsem umřela.“

„A nic jiného nevíš?“ zeptala se, pomalu ji obešla a opřela se o umyvadlo. „Třeba co bylo příčinou tvojí smrti?“ pozvedla obočí a pootočila hlavu doprava. Kniha tam stále ležela a Mortemia se snažila potlačit pokušení natáhnout po ní ruku. „Přeci tě nemohla zabít jen světla, ne?“

„Proč by ne?“ fňukla a přimhouřila oči. „Jsi v kouzelnickém světě, tady je to jiné než tam. Však víš,“ popotáhla.

„Jasně,“ přikývla a pomalým krokem přešla k malé knížce. „A když řeknu Tajemná komnata, co se ti vybaví?“

„Zní to zajímavě,“ kývla Uršula a podezíravě přimhouřila oči. Mortemia si s pohledem upřeným na levitující dívku opatrně klekla a ruku natáhla ke knize. Jakmile se prsty dotkla kožené vazby, zaslechla kroky, jenž se ozývaly jen pár metrů od dveří. A neustále se přibližovaly. Rychle si knihu zastrčila do hábitu a postavila se. Pár vteřin nato se mezi panty objevila postava vysokého muže. Černovláska strnula v pohybu.

„Hledal jsem vás, Mortemio,“ pronesl a po tváři se mu rozlezl úšklebek. Čarodějka koutkem oka zahlédla, jak se Uršula vypařila.

„Odkud víte, jak se jmenuju?“ zeptala se. Mírně se narovnala, aby vypadala alespoň trochu důstojněji.

„Lucius vyprávěl,“ řekl. Jeho blonďaté vlasy byly pečlivě učesané a ani při prudkém pohybu, při němž vytáhl svou hůlku, se nepohnul byť jen jediný vlásek. „A bohužel se ke mně donesly i vcelku znepokojivé řeči,“ kysele se ušklíbl a pohled sklopil k dívčině ruce. Kromě prstenu, který se jí vyjímal na prstu, ruku zdobila i hůlka, již křečovitě svírala.

„Pokud máte na mysli tu... nehodu, mohu vás ujistit, že mne to opravdu mrzí a-“

„Řeči, pouze plané řeči,“ vydechl a očima vyhledal ty její. „Profesor Westberg mne již obeznámil s vaším nezodpovědným chováním, já tu však jsem kvůli jiné... záležitosti.“

„Co by vás zajímalo?“ pozvedla obočí a sebevědomě se ušklíbla. Malfoy si ji prohlédl.

„Doslechl jsem se, že nejste obyčejná čarodějka,“ tajemně se usmál. Mortemiu z jeho zkřivených rtů zamrazilo. „Každý máme svá tajemství, Mortemio, avšak někdy se některá z nich dostanou na povrch. Občas bychom si to nepřáli, protože občas jsou ta tajemství natolik citlivá, že by mohla zničit vše. Životy tisíců lidí, například.“

„Víte to,“ šeptla a o krok ustoupila. Srdce jí začalo divoce bušit a strach jako by jí sevřel všechny orgány.

„Jsi bystrá dívka, Mortemio,“ uchechtl se. Černovláska se na moment, na pár vteřin, pozastavila nad přechodem na tykání, ihned se však vrátila zpět. Věděl to. Věděl, co je zač.

„Co po mně chcete?“ zasyčela a podezíravě přimhouřila oči. Malfoy se jen tiše zasmál.

„Pomoc.“

Ahojte!
Tak jsem tu s novou kapitolou, kde se nám objevuje Luciusův taťka. Co na ni říkáte?:)

Díky češtině, kde jsme se po zdlouhavém měnění učitelů konečně dostali k líčení, se znovu rozepisuju, takže bude přibývat kapitol! Jupíí :D

Mám vás ráda a mějte se hezky!
~ Azzrie <3