Pobertův maledictus

Prolog

Zavírání těžkých dubových dveří vydalo skřípavý zvuk a dunivou ránu, přesto ale černovlásku nedokázalo rozrušit více, než doposud. Když s ledovou maskou kráčela po mramorové podlaze, tělem se jí rozlil nepříjemný pocit, jako by někdo nasál všechny její orgány do úzké kovové trubky a tu zohýbal do všemožných úhlů.

Její kroky doprovázely i mechově zelené oči, jejichž majitel posedával za stolem z ořechu, a jen co se usadila do koženého křesla, mihl se v nich záblesk strachu.

„Volal jste mne, pane?“ promluvila hlasem, jehož melodický zvuk se odrážel od vysokých kamenných zdí. Její otázka ještě nějakou chvíli visela ve vzduchu, v tom tíživém tichu, které protínalo jen občasné zahoukání sovy.

„Ano,“ jemně přikývl a podepřel si hlavu svýma bledýma, kostnatýma rukama. Jeho zvídavé oči skenovaly každý milimetr její pokožky a dívka měla pocit, jako by se jí snažily proniknout do mysli a zjistit její nejtajnější přání. „Chci si s tebou promluvit o tvém nástupu do Bradavic.“

„O mém nástupu kamže?“ pozvedla obočí a na tváři se jí mihl menší úšklebek.

„Nebudu chodit, jak mudlové říkají, kolem horké kaše. V tuto chvíli zde nejsi v bezpečí a já se obávám, že nějakou dobu ještě nebudeš. Proto jsem poslal sovu řediteli kouzelnické školy v Anglii,“ odmlčel se a pomalu se opřel o opěradlo svého křesílka, které vypadalo jako potažené kožešinou z Nundu.

Nervózně polkla.

„A mám dobrou zprávu, která tě jistě potěší. Profesor Brumbál tě do Bradavic velmi ochotně přijme.“

„Mám otázku,“ vyhrkla dříve, než ji stačil zasypat dalšími novými informacemi. Když jí trpělivě přikývl, odkašlala si. „Proč odcházím?“

„Jak jsem řekl, není tu pro tebe bezpečno,“ řekl jen a přiložil si ke rtům lahvičku s nahnědlou tekutinou, kterou do sebe na jeden zátah dostal. Zajímalo ji, co je to za lektvar.

„Proč? Co se změnilo?“

„Zemřela ti babička, Mortemio,“ uchechtl se, načež se zamračila.

„No a?“ vyprskla. Nechtěla, aby to vyznělo tak bezcitně, slova ji z úst vyšla dřív, než se stačila zarazit, ale přesně na toto myslela. Co se změnilo tak zásadního, že je v nebezpečí? „Jaký je důvod?“

„Do toho ti, upřímně řečeno, nic není,“ kysele se usmál, čímž ukázal své žluté zuby, a poškrábal se na tváři. „Musíš se spokojit s vysvětlením, že se situace rapidně otočila, s čímž jsem nepočítal já ani nikdo jiný, ale víc ti bohužel říct nemohu-“

„Nemůžete, nebo nechcete?“ zasyčela jízlivě, načež si vysloužila obzvláště přísný pohled.

„Nemůžu,“ zavrčel, přičemž dal na to jediné slovo obrovský důraz. „Mortemio, obeznámil jsem ředitele Brumbála s tvým menším zvířecím problémem a musím říct, že reagoval poměrně pozitivně,“ pozvedl koutky úst do menšího úsměvu. „Bude tam s tebou, Mortie, neměj strach.“

„Já se nebojím,“ zamračila se, položila si svá předloktí na stůl a opřela se o ně. „Pokud je to všech-“

„Vlastně ne,“ zakroutil hlavou. „Je tu ještě jedna věc, o níž s tebou chci mluvit,“ povzdychl si a promnul kořen nosu. Černovlásku napadlo, že vypadá mnohem více ustaraněji než obvykle. Bezpochyby se dělo něco špatného. „Jde o tvou rodinu.“

„Cože?“ vyjekla. „Říkala jsem vám už několikrát, že se o babičce odmítám bavit.“

„Momentálně tu ale nejde o Rosemary,“ vyvrátil jí, „nýbrž o tvého otce.“

„Mého cože?“ nechápavě natočila hlavu doleva a přes její obličej se jí mihl zlostný stín.

„Tvůj otec s celou rodinou žije v Anglii, Mortemio,“ kývl a dívka spatřila, jak jeho ruka cukla směrem k drobné lahvičce. „Myslel jsem, že bys u něho mohla být o prázdninách, než nastoupíš do školy.“

„Ne!“ vyjekla. „Nikdy v životě mě nic nedonutí zůstat u toho bastarda!“ zasyčela a přitom ignorovala ředitelův překvapený výraz. „Opustil mou matku, která kvůli tomu zemřela! A mě se ani nepokusil najít.“

„Jak ses to všechno dozvěděla?“ nechápavě nakrčil čelo.

„Babička mi vyprávěla,“ zašeptala a pomalu se postavila. Oči se jí znovu zabodly do šedé kožešiny na ředitelově křesle a přestože se jí to příčilo, musela se zeptat. Potřebovala vědět, zda skutečně pochází z Nundu.

„Jistěže ano, Mortemio,“ přikývl a s úšklebkem se na ni zadíval. Černovláska si přiložila ruku k ústům a snažila se polknout nepříjemnou pachuť zvratků, která se jí nahromadila v puse. Je to mrtvé zvíře, do něhož se sama mění. „Ale je stará minimálně několik let.“

„To nic nemění,“ zachrchlala a odkašlala si. Fuj. „To nic nemění na tom, že ho někdo zabil - očividně vy! Vždyť-“

„Vždyť tě ochraňuju? Rozhodilo tě, že mi záleží na někom, kdo se mění v tuhle ohavnou bestii a i přesto zabíjím tytéž tvory?“ pozvedl obočí. „Tohle nebyl člověk, kterého potkal tak ošklivý osud jako tebe. Tohle zvíře mohlo zabít celé vesnice.“

„I tak to ale byl živý tvor! Udělal vám snad něco?“ prskla.

„Ne, ale nezbývalo málo a mohl udělat něco mně i stovkám jiným lidem!“ zamračil se a vzápětí se jeho tvář znovu zkroutila do ustarané grimasy. „Nejsi-li ochotná jít ke svému otci, zbývá už jen jediná varianta... sirotčinec.“

„Myslím,“ povzdychla si, „že je to lepší, než strávit byť jen jediný den s aristokratickým blbečkem.“

„Aris-“

„Babička,“ přerušila ho s jemným úsměvem. „Babička mi řekla, že je ze starobylého kouzelnického rodu.“

„Pak tedy sirotčinec,“ přikývl a jedním pohybem propletl své prsty s těmi dívčinými. Mortemia překvapeně pohlédla na jejich spojené ruce, jejichž vzhled byl tolik odlišný, a poté svůj pohled přesunula na ředitelovu tvář. „Dávej na sebe pozor, Mortie, víš, že jsi jako má vlastní dcera,“ šeptl a své pronikavé oči zabodl do černovlásky.

„Budu,“ přitakala. Odvrátila pohled. Nechtěla spatřit zoufalství vepsané do jeho tváře ani pohasínající ohýnky v zelených očích. Navždy opouštěla toto místo a to sebou neslo i povinnost nechat za sebou Diederika Anderea. Muže, jenž jí toho v životě obětoval mnoho.