Blow My Mind [Shawn Mendes CZ]

Kapitola 9.

„Stačí docela malý kousek naděje, aby se zrodila láska."

Ležím ve svém stanu a nemůžu přestat brečet. Potřebuji vypustit všechny emoce a pocity. Za posledních pár dnů je toho na mě hodně. Pořád se snažím vyrovnat s faktem, že jsem lhala rodičům a na místo toho, abych se rozhodla strávit poslední chvíle s nimi jsem vyrazila na cesty s klukem kterého jsem ani neznala. Shawn a já se k sobě od té noci v Istanbulu chováme divně. Vlastně mám pocit, jako by se mi snažil vyhýbat. Za ty dva dny, co jsme v Africe jsme prohodili sotva pět vět. Pokaždé když jsem se s ním chtěla bavit hledal záminky k odchodu. Každý jsme si udělali vlastní program a vídáme se jen na snídani nebo u večeře. Uvědomila jsem si, že k němu chovám určitý druh citů, ale nevím kam ho zařadit. S ním zapomínám na svoje problémy. Snažím se na něj pořád nemyslet, ale moc mi to nejde. Vím, že to zní šíleně. Známe se týden a já už k němu něco cítím, ale kdo říká, že to musí být vyloženě láska? Nikdy dříve jsem se neřídila srdcem a teď, když už mi zbývá tak málo času, začínám přemýšlet nad tím jaké by to mohlo mít následky? Myslím tím to, že mi zbývá sotva měsíc života a měla bych se odvázat. To se ode mne alespoň očekává. Každý večer mejdany, pokaždé se probouzet vedle jiného kluka, s kocovinou a absolutním výpadkem paměti z předešlé noci. Je zajímavé, že to bych i byla schopná udělat, jenže pak jsem potkala Shawna a z ničeho nic mě přešla chuť na alkohol a na románky trvající jednu noc. Neočekávám, že se mezi námi něco stane, protože kdyby ano, litovala bych toho do konce života. No... ne že by to trvalo dlouho, ale i tak. Navíc, Shawn si nemůže něco takového dovolit. Jenže proč na něj prostě nemůžu přestat myslet a brát ho jako kamaráda?

~

Pořád se převaluji ze strany na stranu a snažím se usnout a přestat brečet. Bez úspěchu.

,, Anie?" uslyším , mě velice známý hlas.

,, Shawne?" hřbetem ruky utřu slzu. Nechci, aby mě viděl brečet.

,, Nemůžu usnout, a tak jsem si říkal, že bych si přišel popovídat." přijde ke mě blíž.

,, Můžu?" ukáže na mou postel. Přikývnu. Posunu se od okraje postele a on se na ní posadí. Vpadá unaveně, stejně jako já.

,, Děje se něco?" zeptám se ho. Nesměle se usměje.

,, Ne." zakroutí hlavou.

,, Tak proč se ke mě poslední dny chováš jako bych tu nebyla?" neudržím se.

,, To řekni spíš ty mě. Mám pocit, jako by jsem tě omrzel?" nadzvedne obočí a podívá se na mě.

,, Ty mě? Spíš já tebe. Od Istanbulu jsi se mnou pořádně nepromluvil."

,, Myslel jsem, že jsem tě naštval. Nechci aby si se na mě zlobila a tak jsem ti chtěl dát čas." řekne a poškrábe se na zátylku.

,, Příště se mě raději zeptej jestli se zlobím nebo ne."

,, Dobře. Já jen..." odmlčí se.

,, Co?" naléhám na něj. Nesnáším když někdo něco nakousne, ale nedořekne to.

,, Zní to šíleně, ale mám pocit, jako bych tě znal už věčnost. Je mi s tebou fajn a šíleně mě ubíjí, když se hádáme. " hádáme naznačí v uvozovkách.

,, Víš, že to vnímám stejně?" přiznám se.

,, Vážně?"

,, Vážně."

,, Někdy je toho na mě prostě moc a nevím, jak reagovat. Potřebuji si od všeho odpočinout a ty jsi jediný člověk, mimo mou rodinu a blízké přátele, co mě chápe. Když jsem s tebou mám pocit, že můžu být sám sebou. Jen chci aby si to věděla a nezlobila se na mě. " rozmluví se. Páni. Je tak upřímný.

,, Shawne já tě naprosto chápu. Každý potřebuje alespoň na chvíli zpomalit. Právě proto jsem se rozhodla cestovat. Na chvíli vypustit všechno kolem a být sama sebou. Zapomenout na povinnosti a věci co mě tíží. My dva spolu musíme víc mluvit a říkat si věci na rovinu." řeknu a snažím se být klidná. Ne že by se mi to zrovna dařilo, ruce se mi třesou a v hlase jsem nejistá. Chvíli oba mlčíme.

,, Anie..."

,, Už bylo dost mluvení. Jsem unavená. Pojďme spát." umlčím ho.

,, Chceš , abych tu zůstal?" zeptá se nejistě a očima těká ze strany na stranu, jako by se mé odpovědi bál.

,, Prosím." zašeptám. Oči se mu rozzáří a usměje se na mě. Úsměv mu opětuji, zavřu víčka a přikryji se dekou. Cítím jak si lehá na postel a přisune se o kousek blíže ke mě.

,, A už nebreč." řekne z ničeho nic a pohladí mě po tváři. Na to si přitáhne kousek deky a během chvíle slyším, jak spokojeně oddechuje.

Nevím, co si o tom myslet. Kdyby mu na mě nezáleželo, nezůstával by přes noc. Nesnažil by se udobřit a nezajímal by se o to jak mi je. Jenže by se se mnou taky pořád nehádal a nesnažil se mít pravdu. Ach bože... je zvláštní, že mě tíží víc nějaký kluk než má vlastní smrt.

............................................

Ani nevím, jestli chci aby byli spolu...🤔Dneska je to kratší, omlouvám se😁 Jinak v tomhle týdnu asi nic nevydám, protože mi půjde do opravny počítač a já píšu jedině na počítači🤷🏻‍♂️😔 Snad se kapitola líbila:)