Way to love (příběh s One Direction)

Cizinec

,,Co to děláš?" odtrhla jsem se. Než stihl cokoli říct přišel ten druhý. ,,Co se to tu děje?!" zeptal se udiveně. ,,Eh....

,,No já čekám!" kouknul se na nás dva. Ani jeden nevěděl co říct, já vůbec nečekala že něco takového udělá.  I když to nebylo tak úplně mimo, vždycky ke mě byl milý. 

,,No já...já nevím co říct" řekl ten vedle mě a trochu se ode mě odtáhl. Já už vůbec nevěděla co říct. A tak jsem jen tak koukala na ty dva a čekala co dalšího z nich vypadne. 

,,Nenecháme to bejt?" zeptal se ten vedle mě a vstal. ,,Radši jo" řekl ten druhý a pak oba odešli do kuchyně.

Já jen seděla v koupelně a přemýšlela jsem o tom proč to udělal. A taky proč se mi to tak líbilo. Nedošla jsem ale k žádnému závěru. Tak jsem se oblékla a měla jsem v plánu jít se projít. ,,Lex kam jdeš?" zeptal se mě Louis. ,,Ven!" řekla jsem a zabouchla jsem za sebou dveře. Chtěla jsem být chvíli sama. Jen co jsem vyšla na ulici měla jsem pocit že to budou ještě zajímavé prázdniny.

Obešla jsem pár obchodů. A použila jsem i pár kreditek. 

Nevím jak se to stalo ale najednou jsem se ocitla neznámo kde. Nevěděla jsem jak zpět a nepamatovala jsem si kde bydlím. To je v prdeli, začla jsem panikařit. Srdeční tep se mi začal zrychlovat a nebyla jsem schopna nic dělat, chtělo jsem mi začít křičet,a možná i brečet. Nevěděla jsem kde jsem, ani jak zpět. Zhluboka jsem se nadechla  a snažila jsem se vymyslet nějaké řešení, ale vůbec nic mě nenapadlo. A tak jsem si jen bezmocně sedla na chodník. Cítila jsem se jako idiot, kdo si netzapamatuje kde je ubytovaný než víde ven z bytu?? Nebo kdo chodí tak daleko, že pak netrefí zpátky? Ano to můžu udělat jen já!! Proč jsem já blbá šla sama? Co teď budu dělat?

Opravdu jsem neměla tušení. Možná že když se nevrátím do večera domů začnou mě hledat, pokud si všimnou že tam nejsem. Seděla jsem na chodníku a lidi kolem mě chodili uplně bez povšimnutí. Jako bych byla nějaký bezdomovec, což jsem vlastně teď částečně byla. Raději jsem vstala a začla jsem chodit po ulici sem a tam, nechtěla jsem ryskovat že bych se zase stratila o ulici dál. 

Chodila jsem a zkoušela jsem si vzpomenout kudy jsme přišla. byla jsem docela na nervy.

,,Jau" vykřikla jsem. ,,Ooh pardon" začla jsem se rychle omlouvat, člověku do kterého jsem vrazila.

Až pak jsem si všimla že to je muž. Mohlo mu být tak dvacet pět. Byl docela hezký. Tmavo vlasý a hnědooký.

,,Jo v pohodě, a ty seš v cajku?" zeptal se. ,,Já no tak napůl" poodstoupila jsem od něj, přeci jen to byl úplně cizí chlap. ,,Vypadáš tak nějak zmateně a ztraceně" přihnouřil oči do kterých mu zasvítilo slunce. ,, Jsme trochu ztracená" povzdechla jsem. ,,A nepotřebuješ si zavolat?" zeptal se. 

Ach bože ZAVOLAT jsem tak pitomá!! Tomuhle se říka opravdová blondýna. Jak jsem mohl azapomenout že mám mobil?  Vůbec mě nenapadlo zavolat klukům a zeptat se jich jak se dostat zpět.

,,Už jsem volala ale nikdo to nebral, ale zkusím to znovu" usmála jsem se. Nechtěla jsem před cizincem vypadat jako idiot, kterému to nemyslí. 

Vytáhla jsem mobil z kapsy a vytočila Louisovo číslo.

,,Ahoj Lou, pomůžeš mi??" zeptala jsem se.

,,No čau, co potřebuješ??" řekl.

,,Tak trochu jsem se ztratila a nevím jak se odstat domu" skousla jsem si spodní red.

,,Bože ty seš pako" řekl mi a pak to říkal Harrymu.

,,A kde je dojdeme pro ní" slyšela jsem jak říká Harry.

,,Kde to jsem?" zeptala sjem se cizince, co dělal že neposlouchá hovor. ,,na Spring Street" usmál se. ,,Díky" 

,,Takže jsem na Spring Street" řekla jsem do telefonu. ,,Stojím u nějaké pekárny" dodala jsem.

,,Dobře tak tam počkej my pro tebe dojdem" řekl Louis a zavěsil.

Ještě že jsem se srazila s tím cizincem, jinak bych se asi domu nedostala. 

,,Tak co už víš jak domů?" zasmál se. ,,Jo kámoši si pro mě příjdou." usmála jsem se. Hodně se mi ulevilo. 

,,Mimochodem jsem Ryan" nahodil takový ten balíci fejs kluků. ,,Já Alex" řekla jsem mu i své jméno. ,,No jsem rád že jsme se srazili" zasmál se. Jo díky tobě se dostanu domů, řekla jsem si v duchu. ,,No ale jaká je pravděpodobnost že se znovu uvidíme?" ušklíbla jsem se. ,,Když mi dáš svý číslo tak hodně velká" mrkl na mě. ,,No necháme to raději osudu" ušklíbla jsme se. Začal být otravný. ,,Osud byl už to že jsme se srazili" nevzdával to. ,,Neřekla bych, to byla jen náhoda, osud bude když se ještě potkáme" řekla jsem a rozhlédla jsem se jestli už neuvidím kluky.  Ušklíbl se a pronesl ,,Nejsem fanda osudu, ale jsem přesvědčený o tom že my dva se jistě potkáme" řekl to tak zvláštně že se mě zmocnil strach. Chtěla jsem něco říct, ale vůbec jsem nevěděla co. A pak jen tak najednou odešel.

Bylo to divné, ale Cambridge je jistě plné divných lidí. A brzy jsem přestala na divného Ryana myslet. Zachvíli se u mě objevili kluci. ,,Jsem tak moc ráda že vás vidím" řekla jsem a oba jsem objala. 

Tak dalsí díl je napsaný :)  Po delší době

Snad se bude líbit :)