Lapat po dechu

2.

Naposled se ohlédne a zkontroluje nevlastní dceru skrz okno. Stiskne studený klíč v ruce až se jí vroubky zaryjí do kůže a odemkne auto pokryté ranním sněhem. Nastoupí, vydechne obláček páry a vyjede do práce. Dnes ji čeká v nemocnici perný den a nemá čas zabývat se nestabilním delikventem, jejíž otec není schopen řídit se jejich domluvou.

V polovině cesty, kdy se začíná Joice mysl zatahovat únavou, zařinči telefon. Natáhne promrzlé prsty po displeji a ozve se ochraptělý hlas jejího manžela: ,,Ahoj zlato, jsi na cestě do práce?''

,,A kde jinde bych asi měla být.'' Odpoví Joice a stiskne rty. Z telefonu se ozve unavený povzdech.

,,Nechala jsi Annu samu doma?'' Odkašle si Erik.

Joice dlaní dutě bouchne do černého volantu a odsekne: ,,Nemám čas na to shánět ti chůvy a ty to moc dobře víš! Začne s prášky a jde do ústavu, taková byla domluva.'' Přejede prstem po obrazovce, která hned ztmavne a bez rozmyšlení hodí mobil do kabelky na sedadle spolujezdce.

15 minut na to přijede na poloprázdné parkoviště psychiatrie. Odemkne postranní bílé dveře a po kamenné podlaze dorazí do kanceláře bez povšimnutí.

Po necelé půl hodině papírování jí na dveře zaklepe jedna ze sestřiček a položí na stůl tenkou mdle modrou složku s nadepsaným jménem.

,,To je všechno?'' Zeptá se Joice zatímco vstane od stolu a přejde k sestřičce. ,,To jsou všechny její lékařské záznamy, rodinné zázemí. Informace.'' Vezme do ruky složku a zatřepe s ní mladé ženě před nosem. ,,Všechny informace o jejím životě?'' Zvedne obočí a ustoupí o krok dozadu.

Sestřička zamrká. ,,O pár letech jejího mládí vlastně nemáme nic. Zmizela. Pět let nezvěstná.'' Joice si promne ruce a otočí s jedním ze svých těžkých prstenů. ,,Ještě něco madam?'' Chystá se mladá žena k odchodu.

,,Obvolejte více jejích blízkých, školy kam chodila. Cokoliv'' Odpoví pomalu aniž by navázala oční kontakt a mávnutím ruky pošle sestřičku pryč.