Lapat po dechu

5.

Dívka s téměř průsvitnou pletí a ještě bledšími vlasy se probere na nemocničním lůžku. Oči nejprve v panice otevře, jakmile se však hlava rozpomene na útržky posledních událostí, které v paměti po silných prášcích utkvěly, víčka se znovu lhostejně přivřou.

Hodnou chvíli takto v přikrývkách, ve kterých už vydechlo mnoho lidí, leží a přemítá nad smrtí. Myšlenky se však pohybují pomalu a těžkopádně. Bolí se soustředit. Odfrkne si a rozklepanými polštářky prstů přejede po jizvách na levé paži. Funguje to jako jakýsi impuls pro přežívání. Ne pro žití.

Nechce v cizí posteli zůstat, ani z ní jít pryč. Listuje v hlavě místy, které by pro ni mohli být bezpečím, útěchu nachází ve vzpomínce na uzavíratelný sáček s diazepamem, silnějším GHB nebo Xanaxem, které se jí shání o něco hůře, a pár cigaretami. Vše schované pod parketou. Cigarety už na ni nemají skoro sebemenší účinek, dalo by se říct, že si je Anna tak schovává pouze z nostalgie.

Přestože celou dobu téměř nehybně leží, zasáhne ji opět závrať, jako po každém předávkování. Pocit na zvracení nemá nejspíš jen díky léčivu nemocnice. Hlavu si schová do vyhublých paží, zhluboka dýchá a kolena přitáhne co nejblíže k tělu.

Do tichého pokoje nasáklého dezinfekcí vejde Erik s neprůstřelným výrazem a přechází až k lůžku, přičemž mu váha těla padá na levou nohu. S rachotem, který Annu málem rozbrečí, přitáhne židli k její posteli. Stiskne rty a pomalu se posadí.

Anna ví, že se konfrontaci nemůže vyhnout. „Čím dřív to mám za sebou, tím dřív můžu spát": valí se jí v pozadí myšlenek za obrovským upozorněním, bušícím do čela, o přicházejících abstinenčních příznacích.

Co pro Annu byla chvíle, to byla v Erikově světe skoro půlhodina. Ten se narozdíl od svojí dcery dokázal v oné době rozhodnout, co jí v následujících pár minutách oznámí. Přesvědčil sám sebe, že to je dobrý a hlavně jeho nápad. „Anno." Promluvil muž hlasem tak citlivým, že se k jeho výrazu ani trochu nehodil. Dívce však vše, co se za tónem skrývalo, dodalo energii, a tak jemně vytáhla ramena na znamení kontaktu.

Erikovi se rozostřilo slzami vidění, a tak zvedl hlavu ke stropu a zhluboka se nadechl. Měl v plánu zmínit Joice, v situaci bylo ale najednou více než jasné, že to nemůže udělat. Tak začal mluvit sám za sebe. „Víš, co se dnes stalo?" Pro  někoho mohla otázka znít rétoricky, oba v téhle místnosti věděli, že se doopravdy ptá.

Anna teď ramena naopak svěsila. Erik přikývl, ikdyž věděl, že ho dcera nevidí a pokračoval: „Myslím, že souhlasíš, že jsme povinni s tím něco udělat." Anna nesouhlasila. Neměla však sílu protestovat, tudíž zvolila cestu neudělat nic. Ležela dál s křehkýma rukama přes obličej a snažila se soustředit na to, co se děje. Nejde teď totiž o sen, snad. Ráda by se na ujištění štípla, podívala do zrcadla nebo se prostě zapřemýšlela o něco víc, to pro ni však v tu chvíli byly nedosažitelné cíle.

„Joice si tě vezme k sobe do ústavu na léčení."