Lapat po dechu

3.

,,Zase si vzala ty prášky Eriku. Prosím přijeď, jak budeš moct..." rozhořčený hlas zní ze záznamníku již poněkolikáté. Muž, který telefon nepoušťí z ruky sedí sám u dlouhého tmavého stolu a nepřítomně kouká na otevřený bílý jogurt.

Zatíná čelisti a pěst, v níž svírá ubohou čajovou lžíci. Oči se však dívají zoufale a beznadějně.

Joice Annu chytla s prášky naposled před rokem, od té doby se toho snad hodně změnilo, nebo to si aspoň myslel. Nemůže si dovolit poslat Annu do ústavu, ani tohle rozpoložení jí však nemůže vyhovovat.

Matka v zahraničí, macecha odtažitá a ubohý otec utíkající do vedlejšího města, co se jí ani nepodívá do očí.

Otec si odfrkne a přibouchne lžíci na stůl, zatímco vstává ze židle. Uvědomuje si, že se musí vzchopit a projednou v tom Annu nenechat samotnou, je přece jenom dítě.

,,...tak si to taky vyřešíš jasný?" Ozve se naposled ze sluchátka, než jej muž pohodí na ušmudlanou pohovku a vyrazí do předsíňky.

Schová se do dlouhého tmavého kabátu a bílými prsty vezme klíče z háčku. Na cestě ven za sebou zabouchne oprýskané vchodové dveře a nasedne do starého pickupu.

Silnice je až na hustý sníh prázdná. Muž vytáhne z kapsy u džín mobil a snaží se najít jediný používaný kontakt: Joice.

Promrzlými prsty číslo vytočí a zatímco se snaží sledovat silnici před sebou, čeká nervózně na odpověď.

Konečně Joice telefon zvedne, její hlas se však neozývá. ,,Ahoj zlato, jsi na cestě do práce?" Snaží se o přívětivý tón, ví ovšem, že se nedočká příjemné odezvy. ,,A kde jinde bych asi měla být?" Ozve se konečně z mobilu, přičemž si Erik povzdychne. ,,Nechala jsi Annu samu doma?" Zeptá se, přestože už předem ví odpověď. ,,Nemám čas na to shánět ti chůvy a ty to moc dobře víš! Začne s prášky a jde do ústavu, taková..." zesiluje se nepříjemný hlas z mobilu, Erik ho však již neposlouchá.

Mobil už dávno leží pod sedačkou, odkud ho nemůže slyšet. Snaží se soustředit na cestu před sebou. Zabočí na o něco lépe upravenou cestu vedoucí k jejich domu.

Ještě před dvěma lety, když byl celý jeho svět v pořádku, tam bydlel se Anninou matkou. Od té doby se však z domu staly jenom chladné, nepřívetivé místnosti, odkud není úniku. Dobře věděl, že Anna to pociťuje mnohem víc jako on, přesto jí nedokázal pomoci.

Věřil v Joicinu představu, že jednou bude ten dům takový, jaký býval, jen s jinou matkou.