Lapat po dechu

13.

Panika se jí drží však i za zavřenými dveřmi. Neví, co má dělat. Na tomhle jí záleží a stejně ji opět nikdo nevěří.

Rodičům se ale nediví, dobře si pamatuje, kolikrát už lhala v prospěch závislosti. Teď toho všeho lituje. Zoufale chce být upřímná, ale to ji nikdy daleko nedostalo a teď by tím mohla všechno pokazit.

Sedí na podlaze opřená o dveře a manicky brečí. Rodiče nikde. Pořád čeká, až přijdou k pokoji a začnou na ni bušit a křičet, ale to se nestane. Opět je se svými myšlenkami sama.

Po dobré půl hodině se přes jakékoliv následky rozhodne, se jim svěřit. Když vstává, nohy ji selžou a klopýtne. Je celá rozklepaná a upocená.

Ze skrýše rituálně vytáhne zip-lockový sáček s poslední hrstkou prášků válejících se na dně. Opět se rozbrečí při představě výrazů na tvářích Anniných rodičů, když jim tohle donese.

Udělají si vlastní závěr, to je jí jasné.

Přesto se nenechá odradit sebou samotnou a otevře dveře. Nemá moc sil, cítí se, jako by se nic z toho nedělo. Jde velmi pomalu.

Když vejde do kuchyně, psychicky se chystá na vyčerpávající vysvětlování. Taky se ale těší na nový začátek, svobodu mysli a její radostné já, které závislostí netrpí a které si naivně vykreslila v hlavě.

Rodiče v kuchyni ale nejsou. Na stole leží pouze prázdné talíře a matčina taška s počítačem zmizela.

Anně se na mysl vkradou nové scenáře. Otec odjel do práce v ponětí, že manželka udělá to samé a Joice už je na cestě zpět odvézt si ji do svého ústavu. Oba jsou na cestě zpět zavřít ji do ústavu. Tohle by nenechali jen tak. Něco se stane a ona u toho nechce být.

Jakoby ji probral šok, zachrastí klíče v zámku. Vyběhne v panice schody tak rychle, jako nikdy předtím, se sáčkem pořád pevně v ruce. Jakmile zavře dveře od pokoje, dveře do domu se otevřou. Kroky nepoznává, ale nebude brát žádné šance.

Nahází si do batohu do školy všechno potřebné při představě zamklých dveří, bílého povlečení na železných postelích a jejího života, kdyby ji měli odvézt.

Neví, co dělá, ale nesnese, aby si s ní provedli to, co mají v plánu. Někam se posunula a nechce se cítit opět mizerně kvůli jejich jednosměrnému myšlení. Slyší, jak dole někdo chodí. Se zrychleným dechem a zamlženou myslí tedy hodí těžký batoh na záda a co nejtišeji dojde ke schodům.

S bušícím srdcem poslouchá, kde onen člověk je. Uvidí pod schody Joicin kabát. Zatne čelisti. Slyší cinkání nádobí v kuchyni. Teď má šanci proběhnout ven.

Pomalu sejde každý schod, aby ani jeden nevrzl a octne se dole, přičemž kuchyni, ze které pořád slyší pohyby, má za sebou.

Ohlídne se, nadechne a rozběhne ke vchodovým dveřím. V rychlosti chytne boty a modlí se, aby byly dveře odemklé. Zmáčkne kliku, která cvakne.

Bosky s těžkým batohem na zádech a teniskama v ruce vystřelí z domu a utíká podél řeky směrem k mostu.

Po pár metrech se jí na nohách začnou trhat ranky. Chce utíkat dál, ale musí se obout. Neodváží se ohlédnout, a tak boty jen nasadí, nezavazuje a rozběhne se znovu.

Běží už aspoň dvacet minut. V boku Anně píchá jako už dlouho ne a všechno oblečení se na ni lepí.

Když přechází most, ohlédne se na dům.
...
Po asi dvou hodinách vejde bezmyšlenkovitě do školy. Samu sebe nechápe. Neví, co má v plánu,  ale zoufale potřebuje něco všedního. Je hodina, a tak se prochází prázdnými chodbami. Vejde na záchod.

Když si umývá ubrečený obličej, uslyší někoho v kabince. Zkamení a sleduje odraz zavřených dveří v zrcadle.

Ozve se mdlý hlas. ,,Běž do prdele." Tohle jednání Anně dodá odvahu. Stoupne na záchod o kabinku vedle a bezostyšně se podívá přes plastovou stěnu na dívku.

Leží bez duše na studených kachlích a hlavu má opřenou o mísu. Havraní vlasy sestřihlé po bradu se jí lepí na bledý obličej, na kterém zůstávají stopy silného make-upu.

Anny se zmocní soucit a strach. Co tahle dívka musela udělat.

Rychle seskočí na zem a bez mrknutí oka vyrazí zámek vedlejší kabinky. Chatrné dveře otevře a skloní se k dívce, která z posledních sil opět zvrací.

Anna má nutkání ji pohladit a utěšit, dokud je však bezmocná musí se ujistit, jestli u sebe něco nemá.

Začne ji rychle prohmatávat kapsy mikiny, kalhot a batohu ležícího vedle ní, dokud doopravdy nenajde, co hledala. Plechovou krabičku ve které hrká GHB si strčí do vlastního batohu a vrhne se zpět k dívce.

Stáhne jí pozvracené vlasy, které sepne svou gumičkou. Poté ji pohladí po zádech. Vytáhne z jejího batohu láhev s vodou a dá jí napít.

Stará se o ni, dokud se jí neudělá líp. Chce se jí zeptat, jestli už se cítí na to vstát, když sebou dívka trhne a vší silou ji bouchne do spánku.

Anna zakleje a sesune se na zem. Černovláska ale nemá dost síly a na nohou se dlouho neudrží, klopýtne.

Anna se rozzuřeně vyhrabe na nohy. Nechává tam dívku ležet a chystá se odejít. Nedokáže to.

Chytne dívku za pas a vší silou ji zvedne. Všimne si jejích hodinek. Drsně jí chytne ruku a podívá se, kolik je.

Za tři minuty zvoní a je si docela jistá, že ani jedna z nich do té doby nebude chtít být nikde poblíž chodeb školy.