Lapat po dechu

8.

Je sychravé pondělní ráno a Anna po probdělé noci stojí nad umyvadlem v koupelně a sleduje svůj smutný odraz v zrcadle. Je bledší než obvykle, taky vyhublejší. Černé kruhy pod očima jsou trojnásobné a dlouhé vlasy zplihlé.

Je vyčerpaná, nemyslí si ale, že to má co dělat s nedostatkem spánku. Dívá se na košík s líčidli a představuje si, jak je bere do ruky, jak se upraví do školy a někdo k ní snad i přijde a začnou si povídat. Myšlenku rozvíjí dál a opíjí se optimismem. Nakonec však ruku ke košíku nevztáhne.

S nepřítomným, mrtvým výrazem se na sebe zase podívá a jakoby cítila potěšení z toho, že vypadá tak zničeně. Má chuť se na svůj odraz škodolibě usmát, neovládá ale své koutky.

Znovu ji rozbolí hlava, jak už po několikáté za posledních pár hodin, až se jí udělají mžitky před očima.

I s taškou zatěžkanou učebnicemi, které naposled otevřela před rokem, když ještě nebyla její mysl potažená suknem. Sejde do jídelny a posadí se ke stolu. Erik je usazený hned vedle ní a ovládá se, aby nevypadal moc nadšeně z obratu událostí posledních dnů. V tichosti na Annu kývne a pokračuje ve své snídani. Joice mezitím stojí u kuchyňské linky a něco si brouká. Donese Anně talíř přeplněný jídlem a na svou nevlastní dceru se pousměje.

Anna má chuť se jí omluvit. Mysl má však tak zamlženou, že výčitky upozadí a soustředí se na to, co ji dnes čeká.

Už se ve škole pěkného půl roku neukázala a určitě ji nikdo nepostrádal. Tuhle úvahu ale hned zažene a začne vytvářet další nové optimistické scénáře. Sedí mezi rodiči ponořená do své mysli celý zbytek rána.

Když je čas odjet, odloží příbor na talíř, odkud zmizela pouze dvě sousta. Se stejným výrazem s jakým se už vzbudila nasedá do auta a spolu s Erikem, který se nabídl na odvoz, vyráží.
...
Nádvoří před školou je narváno lidmi. Annu začíná ovládat úzkost. Několik dlouhých minut s Erikem sedí v zavřeném autě a mlčky sledují kolemjdoucí.

Nakonec se Anna osmělí a vystoupí z vozu. Málem se nestačí otočit a Erik už odjíždí.

Nemá chuť se s nikým bavit, ani se snažit, ani se učit a poslouchat, jak slíbila. Proto, aby dnešní den vydržela, si udává jediný vlastní cíl. Najít školního dealera a něco od něj sehnat. Zásoby se jí tenčí a nemá sílu na to svoji spotřebu omezovat, přestože zoufale brečí při každém spolknutí prášku.

Soustředí se tedy na svůj dnešní záměr a vejde. Množství lidí ji k jejímu překvapení nevadí tolik, jako posledně. Že by se snad pomalu léčila? Hlava si okamžitě pokračuje svou cestou a už vidí, jak se uzdraví, je šťastná a s novými přáteli se směje v chodbách školy.

Myšlenku odbyde a po paměti si to nasměruje k ředitelně, kde se má dle domluvy hlásit. Ani se jí nechce věřit, že už je to půl roku, co procházela stejnou cestou, aby své studium naopak pozastavila.

Prochází kolem pánských záchodů. Zahlédne, že kluk, co odtud vychází, si schovává s opatrným výrazem do batohu ziplock sáček se třemi pilulemi na dně. Anniny smysly zbystří a bezmyšlenkovitě na toalety vrazí.