Lapat po dechu

4.

Oprýskaný pickup zaparkuje před domem, který se dnes Erikovi zdá ještě o něco vzdálenější než naposled.

Odemkne domovní dveře a tiše vejde dovnitř. Studená chodba vypadá uklizeně a prázdně, jako vždy. Erik za sebou dveře potichu zavře a chce se vydat ke schodišti, zasekne se však uprostřed kroku a uvědomí si, jak mu Joice nadává, když se nezuje.

Otočí se k botníku. Je prázdný. Joiciny věci chybí, to je jasné, ale kde jsou Anniny.

Erikovi se zrychlí dech. Prudce se rozhlíží, jakoby by bylo možné, aby se na podlaze beze smítka najednou objevil další par bot.

Vyběhne schody po dvou a zamračeně začne otevírat dveře, až se dostane k Annině pokoji. Vběhne do něj, přestože tam má, tak jako Joice, vstup zakázaný.

Pohled na rozházené věci, ubrečené kapesníky a plato s prášky čouhající z pod deky ho píchne u srdce. Zatne ruce v pěst a zahřmí Annino jméno. Čeká na jakýkoliv pohyb nebo zvuk, dobře však ví, že dům je prázdný. Před očima se mu vytváří všechny možné scénáře.

Annu někdo unesl, znásilnil, zabil.
,,Ne, utekla." Zvoní Erikovi v uších Joicyn hlas. Seběhne schody, zázrakem nespadne a octne se před domem.

Se zamlženou myslí se rozhlédne a čeká na nějaké znamení, které by mu poradilo, kudy se má vydat.

Čerstvě napadaný sníh hraje na Annině straně, jelikož zakryl všechny její stopy. Erik si rozčíleně odfrkne a vyběhne směrem k řece. Podlý hlas v hlavě, který zní nápadně jako Joice, dobře ví, že se vydala k mostu.

Po chvíli cesty už Erikovi teče z nosu, píchá ho v boku a cítí, jak ho pot pod bundou studí. Konečně doběhne k železničnímu mostu vedoucímu přes divokou řeku, která ještě nestihla zamrznout.

Snaží se přes zaslzené oči zaostřit, jestli spatří Annu.
...
Vysoká štíhlá dívka opravdu stojí u zábradlí a sleduje peřeje pod sebou s nepřítomným výrazem v obličeji. Uslyší přibližujícího se člověka a trhne hlavou. Výhled jí blokují ulepené světlé vlasy, Erika ale vidí. Smysly jí zostří a začne panikařit. Myšlenky jí utíkají o sto šest. Joice, telefonát, prášky, ústav. Podívá se na své promrzlé nohy. Stojí v pyžamu a teniskách, v závěji, zdrogovaná.

Uvědomuje si, že situace snad nemá východisko. Po zrudlé promrzlé tváři jí stékají slzy, zatímco přelézá kovové zábradlí. Rozklepané ruce se teď drží tyče za zády a s přerývaným dechem sleduje vodu pod sebou.

Natáhne jednu nohu. Vyhrne se jí teplé pyžamo a na lýtku zazáří několik nezahojených jizev. Pohled na ně ji hořce zabolí. Polkne a se zavřenýma očima skočí.