Lapat po dechu

6.

Když se Anna poprvé dozvěděla, že má její, ne už tak nová, matka v plánu ji zavřít na půl roku do ústavu, čekala. Byla ticho a čekala, až její otec odejde, aby se mohla vyzvracet. Nemocniční léky nejspíš přece jenom nepomohli od příznaků tak, jak doufala.

Teď sedí celá rodina v Joicině tmavém a bolestně uklizeném autě. Anna si už bystřeji pohrává s myšlenkou, že by jí třeba pozvracela tyhle kožené sedačky.

Cítí, že na ni jdou opět mrákoty. Tak rychle nadhodí, co ji už pěknou chvíli palí na jazyku, aby odvedla svou vlastní pozornost. „Nechci tam jet. Chci udělat dohodu." Ještě než to dořekne, Joice se uchechtne.

Erik se po své manželce ani nepodívá a zakroutí hlavou. „Dohodu povídáš?" Annina tvář se málem rozjasní, jakmile vycítí otcův povzbuzující tón, takovou radost ale neche nikomu udělat. Ani neví, před kým úsměv potřebuje zakrýt, jen ví, že to potřeba určitě je.

Přichází na ni druhá vlna nevolnosti. Zkřiví obličej a chytne se za břicho. Nemá sílu dál mluvit, ale když se do konverzace dostala sama, nemůže ji utnout. Proto se všechen další potencionální rozhovor mezi nimi pokusí ukončit: ,,Napíšu vám to na papír."

Joice s Erikem po sobě hodí úkosem pohled. ,,Nějaký papír nezmění nic na tom, že pojedeš. Myslím, že jsme si toho s tebou oba zažili dost a nestrpím, aby něja.." zvyšuje hlas rozhořčeně Joice, přičemž ji táta prudce zastaví. ,,Mám pocit, že jsme po dnešku všichni unavení a jako první by se nám šiklo trochu spánku." Mrkne po Anně, která mu oplatí pouze tvrdým pohledem. Zbytek cesty proběhne v mrtvolném tichu.
...
Joice s nečitelným výrazem nese odpadkový pytel dolů po schodech a ven z domu. Cestou propaluje pohledem Annu, která se už před hodnou chvílí usadila u jídelního stolu poté, co se v jejím pokoji rozběhla velká pátrací akce po prášcích.

Snaží se moc sebou nešít, aby se jí znovu neudělalo špatně. Tentokrát to opravdu přehnala a sama to ví. Měla by kvůli Erikovi veliké výčitky svědomí, nebýt náhlého chtíče poslat ji na odvykačku/ústav pro psychicky postižené/léčebnu, nebo kdo ví, kde má vlastně skončit.

Když jde kolem ní zase Joice zpátky nahoru, nenechá si však přes bolest ujít poznámku. ,,Hlavně tam nic nezapomeňte." Ušklíbne se Anna. Nevlastní máma se na ni tentokrát ani nepodívá a v tichosti stoupá po schodech. Anna čekala odezvu, ale žádnou nedostala. Je to hořkosladký pocit.
...
Je nějakou dobu po půlnoci a z Annina pokoje se ozývá občasné vrzání starých parket. Dívka se plíží po pokoji a kontroluje všechny svoje skrýše, jestli na nějakou náhodou rodiče nezapomněli. Bohužel pro ni, už zbývá pouze úkryt v kytaře, na kterou už nikdo věky nehrál.

V co největší tichosti ji vytáhne z obalu a pomalu obrátí na postel. Posouvá s ní tam a sem, dokud o struny nad otvorem nezavadí plast. Nakoukne pod dřevo a uvidí lesknoucí se sáček. Opatrně ho vytáhne.

Vítězoslavný pocit po chvíli omrzí, když zjistí, že jí zbývají sedativa, při Anniné spotřebě, maximálně na dva týdny. Schová svůj poklad zpět do kytary, tu pak vloží do obalu pod postel, na kterou se vzápětí sesype.

Zjistit, proč zrovna dnes zase nemůže spát, je ruleta. Je to abstinence, strach, úzkost, výčitky nebo třeba fakt, že už den a půl v podstatě nejedla?