Prolog

332 37 22
                                    

PŘES TICHÝ LES, pokrytý šedou clonou vycházející Měsíční psice, se ozvalo bolestné zavytí. Dunění tlapek a štěkání rozzuřených predátorů doprovázelo zděšené funění, které se rozléhalo nad údolím a odráželo se od skalních stěn jako ozvěna. Vysoká zkrvavená fena se hnala lesem. Rozzuřeně a vyděšeně kvílela a propadala zmatku. S každým skokem jí tělem proběhla ostrá bolest. Její pronásledovatelé štěkali nadávky a urážky. Je a hlídací fenu na útěku, od sebe dělil jen úzký pletivový Plot. Úzký, ale vysoký. To bylo jediné co fenu uklidňovalo.

Měsíční psice vše z výšky pozorovala a v úplňku svítila hlídací feně na cestu. Byla snad ona na její straně? Všechny hvězdy okolo ní, ji doprovázeli. Netrvalo dlouho a z pokřiků a vrčení ostatních hlídacích psů, se stalo jen občasné nezřetelné štěknutí překryté mlhou. Černo zlatá fena, nesoucí jméno Naděje - nyní už Hope, se sesunula k zemi a zhluboka oddychovala. Byla si jistá že dnes večer už se nezvedne, aby očistila své rány v blízkém potoce, ve kterém zářilo plno oblázků.

Les ztichl. Hopin dech zpomaloval. Tělo mladé hlídací feny bylo potříštěné její vlastní krví, a krví její protivnice. Utkání skončilo bez výsledku. Nikdo nevyhrál... Byla by teď snadná kořist i pro lišku, nebo pro Dlouhou packu, tu s hlučnou tyčí. Hope sevřela čelisti a bolestně se protáhla. V zádech jí párkrát zakřupalo, což jí uvolnilo. Unaveně položila hlavu na přední tlapky a zavřela oči. Její temné obavy se zanedlouho rozplynuly když propadla do říše spánku.

Nebe zčernalo a začaly se po něm honit blesky. Kapky vody bubnovaly do plechové střechy a stékaly k tvrdé zemi. Chlad prostupoval Nadějiným tělem, jak se malá fenečka krčila v koutě dřevěné boudy. Z venčí se ozívaly zvuky typické pro boj. Vytí, cvakání tesáků a škrábání drápů. Nebylo místo kde by se mohla před hroznou pravdou schovat. Tam venku byla i její maminka. Řekla jí že vše bude dobré, a že se nemusí bát. Naděje se bála. Bála se o sebe i o ni. Nakonec zvuky utichly. Do boudy nahlédla zmoklá, černá hlava s roztrženým uchem a šíleným výrazem ve tváři. Když fena pohledem našla krčící se Naději, ušklíbla se a vešla dovnitř. Naděje se otřásla. Co bude teď?! Svalnatá fena se před Nadějí sklonila a pohlédla jí do očí. Hrozivě zasyčela ,, od teď, budu já tvá matka! Odteď si pamatuj mé jméno... Hell!" Naději to jméno učpělo v hlavě, navždy si zapamatovala, že to fena jménem Hell zabila její rodiče!

___

Takže Ahoj. Vítám vás u mé nové knihy Bloody Pack - Cesta Naděje.
Právě jste dočetli klasický krátký Prolog. Ostatní kapitoly budou o dost delší. Zatím jsem se svou tvorbou spokojená a doufám že vy taky. Prosím napište, jak se vám kniha zatím líbí. ❤️🌹😝

Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]Kde žijí příběhy. Začni objevovat