Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

13. Kapitola

  NÁSLEDUJÍCÍ DVA DNY, bylo poměrně dusno. Nikdo s nikým nemluvil. Všichni se po sobě podezřívavě koukali - hlavně po Hope, pochopitelně. Smečka se stále dělila na dvě poloviny. Od toho co se kvůli Šipce rozdělili to tak zůstalo.
  Alfa si Hope zatím nezavolal, což bylo podivné vzhledem k tomu, jak rád a často si s ní povídal. Hope ale teď měla jiné starosti. Zítra už to přijde. Bude se muset stát Alfou. Přišlo jí to jako včera, kdy do smečky přišla, teď si plánovala, jak Moonyho vyzve na souboj. Nedokázala si to představit.
  Moony na ni vždy působil autoritativně a teď ho má srazit. A co bude potom? Hope o velení nic neví!
  Čím víc o tom přemýšlela, tím větší strach z toho dne měla. Zatřásla hlavou, jakoby temné myšlenky mohla vytřepat ušima. Seděla v kruhu okolo nalovené kořisti. Byl to večer jako každý jiný, teplý vzduch odcházel společně se světlem a rozfoukal se jemný větřík. Byla to ta chvíle, kdy zajde Sluneční pes, ale Měsíční psice ještě vyčkává. Jen, dnes to bylo trochu jiné.
  Nikdo s nikým nemluvil, v táboře vládlo ticho. Dokonce i Alfa mlčel. Kýval na psy, kteří si měli přijít pro svůj podíl na kořisti. Když byla na řadě Hope, jen ji přelétl, ale v očích mu zůstala špetka paniky z předešlých dní. Hope si uškubla kus ze zajíce a vrátila se na své místo.
  Když všichni dojedli a rozešli se do svých doupat, ona zůstala sedět. Sledovala jak Omega odnáší kost po kosti na odpadní místo a Cooper s Vichřicí se vydávají na noční hlídku, každý jiným směrem. Nevěděla na co čeká. Možná se opět chtěla setkat s tím vroucným Gammou Jasperem. Nevěděla co se jí honí hlavou. Bylo toho najednou moc, co by měla udělat.
  Vzpomněla si, na první dny ve smečce. Slíbila sama sobě, že se někomu svěří se svými starostmi a minulostí. Ten někdo byl Aiko, ikdyž to nakonec věděli všichni. Když mu to řekla a on jí poradil, odlehčilo se jí.
  Možná, že by to pomohlo i tentokrát. Ale nemohla za někým přijít a říct; ,, potřebuju pomoc, jde po mě smečka krvelačných psů a až se stanu Alfou, zabijí mě. Ale když se ní nestanu, zabijí všechny ostatní." Jak jim vlastně vůbec mohla věřit, že napadnou jen ji? Hell byla podlá a hlavně nedůvěřivá, bylo nevyzpytatelné, co se stane, až Hope vyzve Moonyho na souboj a téměř jistě ho porazí.
  Na obloze se roztančily hvězdy, jedna zářivější než druhá. Středem Hopiné pozornosti byla ale vždy dlouhá světlá lajna rozlévající se skrs oblohu. Vypadala jako tisíce malilinkatých hvězdiček někde hodně daleko od ní.
  Lovkyně se nadechla chladného podvečerního vzduchu a protáhla si tlapky. Omega už také zmizela v přítmí svého skromného doupěte a Hope v táboře zůstala dočista sama. Ale nechtěla ještě spát. Věděla že by to nedokázala.
  Náhle uslyšela byť nepatrné křupnutí větvičky, způsobené špatně zvoleným krokem. Ale neotočila se. Jen střihla ušima. Bylo jí jasné, že nejde o žádného nepřítele. Nikdo by nebyl tak hloupý, aby napadal fenu v jejím vlastním táboře.
  Když pes za ní zjistil, že o něm ví, ladnými kroky k ní došel. Zůstal stát ale pár krůčků za ní. To Hope už nedalo a otočila se. Čekala že tam bude stát Aiko. Pes, který před dvěma dny prohlásil, že si oní dělal starosti. Jak milé.
  ,, Ty nepůjdeš spát?" Zeptal se a přisedl si k ní. To Hope ale už vstávala na ztuhlé nohy a znovu si je protahovala. ,, Ne, asi se půjdu projít," prohlásila a chtěla se vydat k lesu. Zůstala ale s jednou packou ve vzduchu, když se Aiko prudce postavil a otřepal.
  ,, Nevadilo by ti, kdybych šel s tebou?"
  ,, Jistě že ne."
  Byla by jí příjemná pozornost kohokoliv, ale Aiko byl ta nejlepší volba. Na chvíli zauvažovala, zda by opravdu nestálo za štěknutí, se svěřit se svým tajemstvím. Ale ihned to zavrhla. Neznala Aika tak dlouho, aby mu mohla říkat všechny své tajné pocity.
  Tiše šli lesem. Listí jim praskalo pod tlapkami a mnohé padalo na zem, jako při Rudolistí. Když překročili táborovou hlídku, Aiko promluvil. ,, Víš, poslední dobou mám takový pocit, že mi něco tajíš."
  Hope sebou podrážděně ucukla. Nevěděla ale, co má odpovědět. ,, Všechno je v pořádku," zalhala ale Aikově zkoumavému pohledu se vyhla.
  ,, Opravdu?" Ujišťoval se ,, nestalo se nic?"
  ,, Nestalo," odsekla netrpělivě ale hned toho litovala. Aiko nasadil ublížený výraz a dál postupovali v tichosti. Zastavili se až pod vysokou borovicí na kraji lesa. Dál před nimi už se táhly planiny porostlé nažloutlou trávou, až k Oblázkovému potoku.
  Hope se otřásla chladem. ,, Je ti zima?" Zeptal se Aiko všímavě. Přikývla ,, trochu."
  Farmářský pes se k ní přiblížil a přitiskl k ní bok. Hope najednou projela vlna tepla. Stačil jen jeden dotyk jeho huňaté srsti a přestala se třást. Nebo jí jeho přítomnost přinášela i něco víc? Snad rozkoš?...
  Zatřepala hlavou. Aiko teď hleděl skrze větve na hvězdy. Tvářil se podobně jako to často dělával Gamma, když je zkoumal. Sklouzla oblohu pohledem a povzdechla si.
  ,, Jaké si myslíž že to tam je?" Zeptala se.
  ,, Jaké je to kde?"
  ,, V Loveckých lesích."
  ,, Hmm," zamručel ,, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Proč se ptáš?"
  Hope zatřásla hlavou, ikdyž věděla že vytřesení černých myšlenek tím nedocílí. ,, Každý tam jednou odejde," povzdechla si a zvedla hlavu k Měsíční psici, jakoby ji žádala o radu. ,, Až to přijde, chci být připravena."
  Aiko položil svou packu na tu její, ale ona ní zběsile uhla. O kousek couvla a vytřeště si ho změřila pohledem. Nevěděla co jí tak vystrašilo, ale už jen jeho dotek ji šokoval.
  Hope vzbuď se! Tulíš se k němu, olizuješ mu tvář a rozhodí tě tohle? Ty víš o co mu jde.
  Hope to najednou došlo. Proč se k ní Aiko choval tak mile, proč ji hájil a byl u ní ve zlých časech. Ale nevěděla, zda to ona cítí stejně.
  Ale teď jí všechny instinkty radili jediné. Útěk. Potlačila je a vymáčkla ze sebe jen jedno slovo ,, promiň."
  Pak až se dala na úprk. Kličkovala mezi stromy a zastavila se, až na kraji tábora. Ohlédla se. Aiko ji nepronásledoval.
  Opřela se o nejbližší strom a rychle funěla. Srdce jí bylo jako splašené a bubnovalo jí v uších. Nemohla tak slyšet rychlé dunivé kroky, blížící se za ní.
  ,, Kdo jsi?" Vyštěkne někdo. Hope sebou škubne a otočí se k nadýchané postavě. Na místě ztuhne. Neodpoví.
  ,, Ach, to jsi jen ty," odtuší pes a vyjde ze stínu na světlo. Naštěstí to je jen Vichřice na hlídce. ,, Stalo se něco?" Zeptá se.
  Hope nakloní hlavu na stranu v tázavém gestu. ,, Já jen, že máš oči mokré jako dvě jezera," vysvětlí starostlivě.
  ,, Nemám," brání se Hope podrážděně, ikdyž moc dobře ví, že to hlídkařka nemyslela zle.
  ,, Ale máš," odvětí.
  ,, Nic se nestalo."
  ,, Opravdu?"
  ,, Všechno je v pořádku."
  ,, Dobrá," otočila se a zmizela v lese. Hope si oddechla. Opravdu měla oči jako dvě jezera? Nevěděla o tom.