Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

4. Kapitola

  HOPE CÍTILA JAK se jí na záda tiskne Misiino tělo. U nohou ji ležela Laila s Whisperem. A těsně před jejím čumákem se vyvaloval Aiko. Bylo to divné, večer šli spát jinak. V noci se museli hodně vrtět.
  Hlídací fena byla zvyklá na pevný režim. Před východem Slunečního psa vstát. Teď byl Sluneční pes už na nohou, ale většina psů ještě spala. Hope napadlo, zda jsou hlídací psi stále v ohradě. Měli by tam být. Nebo ne?...
  ,, Hope?" Ozvalo se šeptem. Hlídací fena sebou trhla, když uviděla jak na ni Aiko hledí. ,, Co se s tebou děje?" Zeptal se. Hope se pokusila zamaskovat strach v jejích očích a klidně odpověděla ,, nic, nic se semnou neděje..."
  Aiko na ni zamžikal velkýma černýma očima ,, nelži" řekl něžně ale zároveň rázně ,, vím že s tebou není něco v pořádku!" Hlídací fena protočila oči a tiše ho odbila ,, nic! Se semnou ne-dě-je! Chápeš?"
  Aiko zafuněl a položil si hlavu na tlapy ,, hmm" zabručel ,, ale kdyby dělo, vždycky se mi můžeš svěřit. Se vším."
  Hope hlavou proletěla vzpomínka, na to co si slíbila první noc ve smečce. Někomu se svěřím! Ten slib byl, že se někomu svěřím! Dlouze povzdechla a tak upoutala pozornost Aika ,, dobře, řeknu ti to..." Aiko se zájmem natočil uši.
  Hope mu pověděla, to, co první den řekla Alfovi a Betě. O tom kde a jak vyrůstala, jak utekla, nebo jak jí zabili rodiče. Aiko ji sledoval s něhou v očích.
  ,, A bojím se, že mě najdou a zničí nejen mě ale i smečku" dopověděla Hope svou historii. Najednou se jí odlehčilo. Bylo jí líp a hřál ji pocit, že v tom není sama. Aiko jí olízl špičaté ucho a na chvíli se zamyslel. ,, No, možná by jsme se mohli přesvědčit, zda tam stále jsou" připustil.
  Hope otevřela překvapeně tlamu ,, ty... ty myslíš, že -" Aiko jí skočil do řeči ,, že by jsme šli k ohradě."
  Hlídací feně to připadalo jako ten nejhorší nápad, který kdy farmářský pes dostal. Ale když se nad tím zamyslela. Nemuselo by být až tak špatné mít jistotu. Navíc, komu by tím ublížili? Vždyť se o tom nikdo nemusí dozvědět. Sice je to proti zákonu smečky, ale tímhle smečce spíš pomůžou.
  ,, No tak dobrá" připustila zamyšleně a vyplázla jazyk. Aiko se usmál, natáhl krk, aby viděl na ostatní psy a pak zašeptal ,, musíme jít, ale teď hned, dokuď všichni spí."
  Hope přikývla a sledovala jak se lovec naproti ní opatrně zvedá. Když pomaličku odklusal z doupěte, byla nařadě ona. Nejdříve stáhla zadní nohy blíž k tělu, a zkontrolovala, jestli se Laila s Whisperem neprobudili, pak se jednoduše převalila na místo, kde spal Aiko. Odtamtud už mohla pohodlně překročit Akiho a černobílého psa s jizvou přes oko, kterého stále neznala.
  Venku bylo chladno a Zeměpsice byla stále promrzlá ze zimi, nebo jak tomu říkají, z Bezlistí. Paprsky Slunečního psa byli jemné a nevydávaly skoro žádné teplo. ,, Tak jo" řekl Aiko tiše a přitom se mu od tlamy valila podivná studená mlha ,, jdeme!"
  Hope obdivovala jeho touhu jí pomáhat. Proč to ale dělal? K čemu by mu to bylo?
  Propletli se mezi ostružinovým trním, které ohraničovalo celý tábor a zamířili k Oblázkovému potoku. Jeho šum byl slyšet i přes to, jak daleko byl. Chvíli se loudali lesem a přeskakovali popadané stromy, které byly strhnuty nebo vyvráceny při Velkém zavrčení. Hope na okamžik zahlédla jak se v lesním podrostu mihlo malé zvířátko. Nejspíš myš. Odolala chtíči ho ulovit. Zalovit si můžeme, po cestě zpět. Teď máme důležitou misi.
  Za chvíli se z lesní krajiny vynořili na louku. Byla plná jarních květin. Sluneční pes začal konečně trošku hřát psům do zad. Aiko i Hope postupovali bezeslova dál, až přeběhli přes volné prostranství, znovu se zanořili do lesa. Už to ale nebyl jehličnatý les, jako předtím. Byl listnatý a linul se po něm pach, ze kterého Hope vstávaly chlupy za krkem. ,, Aiko?" Zašeptala a trochu zpomalila. Farmářský pes také zpomalil a polédl na hlídací fenu. ,, Ten pach" zatřásla se Hope ,, ten pach patří vlkům!" Aiko uhnul pohledem a nervózně packou hrábl do země ,, ano, jsme na jejich území. Vede tudy nejrychlejší cesta!"
  Hope zatřásla hlavou, jakoby se znažila špatné zprávy odehnat ,, co?!" Vyjekla tiše ,, mohli jsme jít dolů k útesům! Tam kde jsme našli bílého zajíce a pak postupovat proti proudu!"
  Aiko tiše zavrčel ,, to by nám zabralo celý den! A mi musíme být rychlí!" Na tom něco je. Zamyslela se Hope. Ale přecházet přes území vlků je tolik nebezpečné!
  Najednou se ozvaly hlasy. Oba psi zpozornili. Vítr přinesl pach dvou vlků. Takový pach Hope cítila poprvé. Takže to nebyl Nemilosrdný - vůdce smečky, ani Divoká, nebo Dokonalý - kteří předtím Hope napadli. Aiko ji zatáhl jemně za zátylek, strčil do keře a skočil za ní. Po chvíli se mezi stromy začali rýsovat dva vlci. Jedna byla vlčice, bílá s občasnými černými skvrnkami a jizvou na boku a na krku. Druhý byl vlk, šedý s jemně bílým břichem.
  ,, Hlídka" zašeptal Aiko tiše a přimhouřil oči. Hope našpicovala uši, aby zaslechla, o čem se ti dva baví. ,, Možná by jsme to mohli vzít po louce" navrhla zrovna flekatá vlčice. Šedý vlk klidně přikývl. Hlídací feně spadl kámen ze srdce, když si uvědomila že jdou pryč, a nemohli ucítit jejich pach. Když v tom se šedý vlk zastavil ,, pojčkej Zjizvená!" Řekl naléhavě a pohledem pátral po lese.
  Hope ztuhla krev v žilách. Vlk byl jen dva skoky od místa, kdy se ona a Aiko ukrývali. Jak jednoduché by bylo je odhalit! Šedý vlk zavětřil a přimhouřil oči s pohledem upřeným na zem. ,, Děje se něco Klidný?" Zeptala se Zjizvená opatrně a ustaraně šedého vlka přejela pohledem.
  Klidný se na ni otočil ,, Hmm, jakobych..." Odmlčel se ,, jakobych cítil pach té smečky kterou jsme před dvěma dny napadli!" Hope ucítila jak se Aikovi ježí srst a koutkem oka zachytila jeho vyděšený výraz. A jsme v pytli! Pomyslela si zmateně. Už skoro ani nedýchala jak jí strach naplňoval hlavu. Pach jejich zděšení musel být silnější než ten se kterým přišli.
  Zjizvená se předklonila, tak že stála už jen jeden skok od schovky dvou psů. Zavětřila. ,, Cítím pach strachu" zavrčela tiše a pohledem přejela po keři. Udělala krok, a další. Hope nasucho polkla a připravila se zaútočit. Najednou se ale ozvalo zavytí. Zjizvená a Klidný zvedli hlavy jako jeden vlk a zaujetě hleděli do dálky. Věnovali si krátký pohled a jako střely vyběhli mezi stromy pryč.
  Hope vydechla, ale stejně jako Aiko zůstala přikrčená v keři, dokud dusání tlap neutichlo a neztratilo se v dálce. Pak se obezřetně protáhla mezi větvemi a vykoukla ven. ,, To bylo o fous" řekla roztřeseně Aikovi, když se i on vysoukal a důkladně otřepal od hlíny a suchých listů.
  ,, Naštěstí měli asi něco jiného na práci" doplnil ji a pohledem ještě jednou střelil do míst kde oba vlci zmizeli. ,, Ale cítili nás" otřásla se Hope ,, pokud nejsou úplně hloupí, oznámí to Nemilosrdnému." Dodala ,, a ten se bude zajímat, co jsme tu dělali."
  Aiko nad tím moc nepřemýšlel a pokynutím hlavy naznačil Hope, aby pokračovali v cestě. Tentokrát se oba psi rozhlíželi a dávali pozor, aby neupoutali pozornost nějakého vlka. Farmářský pes se po chvílích zastavoval a nasával pachy okolí, aby se ujistil, zda jsou sami.
  Konečně se dostali na kraj Vlkova lesa. Před nimi byla travnatá plocha, kam jen psí oko dohlédlo. A mezi ní se klikatil pás vody. Oblázkový potok. Jeho bílé kamínky na dně byly vidět už z dálky.
  Hope s hrdě vztyčenou hlavou, šlápla jednou tlapou do trávy a uvědomila si, jak nepohodlný do této chvíle byl lesní podklad. S Aikem se poklusem vydali skrs nízkou trávu. Stále zrychlovali, až se dali do běhu.
  Na břehu Oblázkového potoka se prudce zastavili. Černo-zlatá fena ponořila čenich do vody a dlouze se napila. Vzpomínala si, jak z tohoto potoku pila minule. Zrovna byla na útěku z ohrady hlídacích psů. Byla slabá a vyčerpaná. Ale za ty dva dny ve smečce se neobyčejně rychle zotavila.
  Když se dali znovu na cestu, Sluneční pes byl ve čtvrtině své každodenní cesty a jeho paprsky byly o hodně intenzivnější, než ráno.
  Konečně, před sebou zahlédli, několik stromů a menší kotlinu, ve které se nacházela ohrada. Hope zpomalila. Na to místo neměla hezké vzpomínky. Aiko si její nejistoty všiml a povzbudil ji olíznutím tváře ,, klid" řekl něžně ,, jen se podíváme."
  Hlídací fena přikývla a stále nejistě se vydala kupředu, se smysly v pozoru. Už z dálky byl cítit pach jejich rivalů. Ale byl jakoby slabý. Ani když se přiblížili k roklině, se neozval rozzuřený štěkot. Hope zmrzla na místě a polila ji hrůza, když si uvědomila, že ohrada je prázdná.
  Polil ji studený pot. Jakoby ji někdo hodil do rybníka. Šokovaně a trhaně vydechla.
  Mezi trsy trávy profukoval vítr a donesl pach jejího překvapení a strachu až k černobílému farmářskému psu. ,, Co se děje?" Zeptal se, ale pak si to uvědomil sám. ,, U všech Psích Duchů" zaklel.
  Hope ucítila, jak jí mravenčí pod srstí. Klopýtavě se vydala po svahu dolů, do rokliny. S každým krokem ucítila nával paniky.
  Hlídací psi jsou pryč! Očividně mně na stopě. Touží po mé krvi! Hlavně Hell, která mě kvůli mému původu diskriminovala, co si pamatuju. Teď se někde schovávají v lese, připraveni zaůtočit...
  ,, Jsou pryč" zamumlala ,, prostě pryč..." Aiko k ní přišel a z boku jí podepřel ,, ano Hope" potvrdil ,, jsou pryč."
  Ohrada teď byla tichá a pustá. Po jejích okrajích byly dřevěné boudy a před nimi misky plné hnědých čtverečků a kuliček, kterými se Hope dříve živila. Pach hlídacích psů byl slabý. Museli odejít už včera. Hledají Hope.
  Aiko se prošel podél pletivového plotu, vysokého asi jako šest ocasů psa. ,, U Lesopsa" udivil se ,, tohle jsi přeskočila?" Hope ucukla pohledem a jen pokrčila rameny, vtom ale něco upoutalo její pozornost. Byla to díra v plotě. Byla namáčklá u země a veliká tak, aby se do ní věšla Omega. Hlídací pes se tudy nemohl nikdy procpat.
  Pečlivě ji očichala, a v tom si všimla krve, která byla zachycena na ostrých drátech Plotu. Z toho pohledu jí přeběhl mráz po zádech. Byl to jasný příznak toho, že Hell zešílela. Musela psy donutit tudy lozit, i přes to, jak je to pro ně malé a sedřít si srst.
  Udělala nemotorný krok vzad a žalostně pohlédla na Aika. Všiml si toho a za krkem se mu zježila srst. ,, Pojď" pobídl ji ,, musíme to oznámit smečce."
  ,, To nesmíme!" Zaprotestovala Hope tvrdě ,, budeme mít problémy! Tady nemáme co dělat!" Aiko hrdelně zavrčel ,, někde po lesích se tu probíhá šílená fena s kupou zabijáků a tobě jde jen o to, zda z toho nebude průšvih?! Jdeme do tábora! Hned!"
  Hope se rozhodně nelíbilo, jakým způsobem na ni mluví, ale nechala to být a začala se drápat po svahu nahoru. Ještě naposledy se ohlédla za tím pustým prostorem mezi čtyřmi stěnami a proklouzla pod hustým keřem.
  S Aikem se vraceli totožnou cestou, jakou přicházeli. U území Vlků se ale zastavili.
  Hope nejistě přešlapovala. ,, Tudy přece nemůžeme jít" štěkala naléhavě. Aiko si ztrápeně povzdechl ,, nemůžeme, musíme..."
  ,, Dobře" připustila fena ,, ale slib mi, že budeme rychlí!" Aiko nic neřekl, jen neznetalně přikývl a zahučel do podrostu. Větvičky se vlnily, přesně tam, kudy běžel. Hope se soukala za ním. Chvílemi ve změti listů, větví a rostlin viděla jen jeho bílou špičku ocasu. Konečně se vynořili na druhé straně, v lese.
  Hope měla srdce až v krku. Strach jí svíral útroby a skoro nedovoloval dýchat. Neustále měla napnuté svaly, pro případ útoku jednoho z Vlčí smečky. Aiko šel evidentně podle svého čichu a vedl Hope podobnou cestou, jako prvně, když tudy šli.
  Cestou míjeli pachy vlků, ze kterých se Hope otřásala. Rozpoznala mezi nimi i pižmo Dokonalého a Nemilosrdného. Oba vlky znala z potyčky před dvěma dny.
  Když se dostali na louku, Sluneční pes byl za polovinou své obvyklé cesty.
  ,, Aiko" štěkla, když se vydali skrs travnatou plochu ,, Aiko počkej! Mám na tebe prosbu!"
  Farmářský pes se zastavil a sladce se usmál ,, ano?" Dobré počasí mu muselo zvednout náladu. Hope se trochu zastyděla, že teď mu ji nejspíš zkazí ,, víš, jak jsi říkal, že o tom musíme říct Alfovi -"
  ,, O čem?" Skočil jí do řeči. ,, O té ohradě!" Pokračovala suše fena. Už teď viděla, jak se jeho společníkovi na obličeji tvoří ustaraný výraz. ,, Prosím, nikomu to neříkej" pokračovala zoufale ,, smečka neví, o tom, jak jsem dříve žila a že jsem napadla svou vlastní Alfu... Mohli by si myslet, no... No že jsem zrůda, nebo že by se to mohlo stát znovu..."
  ,, Hope!" Vyštěkl Aiko rozrušeně ,, jakože by jsi ty byla schopna napadnout našeho Alfu? To je hloupost! Znám tě, něco takového by jsi neudělala!"
  ,, Znáš mě dva dny!" Řekla trochu naštvaně Hope a i přesto, jak se snažila, neudržela hrdelní zavrčením.
  Aiko se urazil jako malé štěně a pohled upřel do lesa před nimi ,, dobrá" povolil po chvíli ,, ale musíme zamaskovat pach hlídacích psů, tedy alespoň já, a musíme něco nalovit, aby se Alfa nedivil, kde jsme ztrávili celé dopoledne!"
  Hope šťastně přikývla a olízla mu ucho. Aiko se odtáhl a přidal do kroku. Teď už skoro běželi. Aiko je v tom teď semnou, ale jak dlouho mu to vydrží?...