Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

10. Kapitola

  Najednou, jakoby Hope cítila celý svůj život. Raketin pohled ji zužoval nějakou tu chvíli. Bylo ticho. Ptáci přestali zpívat, jakoby cítili napětí v táboře. Vítr pročesával koruny stromů a vydával kvílející zvuk. Kvílel jako ... jako štěně;
  Hope doširoka rozevřela oči:

Cítila se, zase jako malé štěně... Ne! Dost, to už se stalo! Volala v duchu. Nemohla se ale zbavit té děsivé vize. Déšť, krev, vytí, štěněcí kňučení... Kňučení...

,, Dost!" Zavyla zoufale a uhla pohledem. ,, Nekoukej se na mě!"
  Nevěděla proč, ale ten pohled byl drtící. Jakoby Raketa ovládala nějakou nadpřirozenou sílu, nutící Hope vzpomínat na minulost...
  Ty oči! Proč jsou najednou tak jiné? Nehodlala dopustit, aby se na ni déle dívala. Ale Raketa se ani nehla. Ani nikdo jiný. Nevěděli, proč Hope tak vyvádí. Jen si jí měřili nechápavými pohledy.
  Mladá lovkyně hluboce zavrčela, odtrhla se od Aika a vyrazila proti její bývalé člence smečky. Ale ta se ani nehla. To Hope jen víc rozbouřilo.
  Vrhla se po ní a strhla ji na zem. Začala jí drápat po obličeji. Pokoušela se najít oči. Ty modré pronikavé oči!
  Fena ji odkopla o kus dál a vyškrábala se na všechny čtyři. Vypadala vyrovnaně. Vůbec jí nevadilo, že na ni Hope zaútočila. Napla svaly, ale nehla se z místa. ,, Klid štěně..." Zavrčela vyzívavě. Hope si nebyla jistá, zda se jí skutečně pokouší uklidnit, nebo ji chce jen vyprovokovat k dalšímu útoku. Tak či onak jí na mysl vyplavala ostrá odpověď, kterou už ale nehodlala opakovat znovu; já nejsem žádné štěně!
  Vyskočila do vzduchu a dopadla těsně před ní. Toho Raketa využila a svou mohutnou tlapu prohnala vzduchem, až udělila své protivnici silnou facku. Hope sklonila hlavu pod náhlím tlakem, ale jakmile  Raketin stisk povolil, vycenila tesáky a připravila se k dalšímu útoku.
  Ale těsně před tím, než vyskočila se mezi ní a její objekt útoku postavil nízký pes. Alfa povolil ramena, vycenil tesáky a couvl kus od Hope. Fena si náhle uvědomila, jak jednoduché by pro Raketu bylo mu skočit na záda a při troše štěstí by mu mohla udělit stejnou ránu, jako Lakymu. Už chtěla Moonyho varovat, ale on promluvil jako první; ,, A dost!" Štěkl hlasitě. I teď, když stál mezi dvěma obrovskými fenami, se zdál být velký a silný. Sálala z něj autoritativita. Hope se neubránila pocitu nebezpečí, stáhla uši a přikrčila se k zemi.
  ,, Tolik neúcty k mrtvému jsem ještě neviděl!" Pokračoval rozzlobený Alfa a pohledem si hlídal i dění za sebou, - byl si vědom rizika. ,, Vrať se zpět na místo Hope! O tvém chování si promluvíme později!"
  Hope sklonila podřízeně hlavu a zahanbeně se došourala zpět na své místo. Aiko na ni hleděl starostlivým, ale chápavým pohledem. Když se usadila, dokonce se od ní neodtáhl. Hope ale měla v hlavě jiné myšlenky, než dobrosrdečnost jejího kamaráda. Cítila se v přítomnosti Rakety tak nesvá... Teď, když se na ni zadívala, uvědomila si, jak špinavou srst má. Byla od prachu a plná malých jehliček. Packy měla dokonce omočené od bláta! Tohle by se nikomu nestalo po cestě lesem! uvědomila si Hope náhle. Musela se pokusit si zakrýt svůj pach!
  I přes všechny divné věci, které Raketa momentálně dělala, byla tohle ta nejdivnější. Skryla svůj pach, ale stejně se nepokoušela utýct, když ji lovecká výprava našla. Tady něco nehraje, a já musím zjistit co, než bude pozdě...
  Jak tak na ni hleděla, došlo jí, že měla pravdu. Její oči byly jiné, jiné než dříve ve smečce, ale ne jiné než když ji objevili.
  Alfa právě říkal něco o tom trestu, který by si měla Raketa odpykat, ale Hope na chvíli vypla. Zatřepala hlavou, aby se co nejrychleji vrátila zpět do reality.
  ,, Budeme hlasovat," řekl Alfa právě a přešel z jednoho místa na druhé ,, jelikož nemáš žádné alibi, ani se nesnažíš popřít vraždu, nevidím jinou možnost."
  Chvíli bylo ticho. Hope nasucho polkla. Netušila že to takhle dopadne. Než ale kdokoliv stačil něco říct, dodal Moony; ,, ale to rozhodneme až zítra." Několik psů sklamana zavřelo tlamu. ,, Dnes přes noc budeš v té díře a zítra ráno tě odsoudíme."
  Beta se vedle svého Alfy objevila jako bílý přízrak a nenápadně si k němu přisedla. Několikrát švihla ocasem a když si byla jistá, že její druh domluvil, prohlásila; ,, dnes večer se pokloníme zesnulému hlídkaři a poprosíme Zeměpsici, aby jej přijala." Povzbudivě se zvedla na nohy, otřepala a přejela smečku svým obvyklým tajemným pohledem, ze kterého nešlo nic moc vyčíst. ,, Lovecká skupino, vraťte se pro vaše úlovky, Rito, Vichřice a Omego, mohli by jste najít místo posledního odpočinku pro Lakyho? Všichni ostatní se věnujte svým povinnostem. Nechali jsme tábor moc dlouho bez ochrany hlídkařů!" Odmlčela se. ,, První hlídku u zajatkyně si vezme Gaston s Misi. Hope, ty pojď ihned za námi."
  Lovkyně se postavila a otřepala. Neměla náladu, teď někomu vysvětlovat své mezismečkové vztahy, ale bylo to nejspíš neodkladné. Navíc budou vůdci smečky určitě chtít slyšet, cokoliv, co by jim mohlo pomoci se rozhodnout o osudu odsouzené.
  Hope si ještě jednou prohlédla tábor znepokojivým pohledem. Všichni dělali, jakoby nic. Hned po Betiných rozkazech, které je jistě uklidnili se zase vydali po svých, jakoby se nic nestalo. Ale přesto k ní občas zabloudili pohledem, ale hned jak si všimli, že je pozoruje, uhli. Báli se jí.
  Beta už stála u vchodu do vůdčího doupěte a netrpělivě stříhala ušima. Hope k ní ihned doběhla a strčila hlavu dovnitř. Překvapilo jí, jaká klidná atmosféra tu teď vládla. Ze všech stěn sálal uklidňující pach Moonyho i Autumn.
  Usadila se v měkkém a jistě nejlepším mechu v celém lese a naslouchala chvíli přerušovanému dýchání obou psů. Teď seděli před ní a hleděli jí do očí.
  ,, Hope poslyš," začal Alfa opatrně, aby fenu zbytečně nerozhodil ,, já si nemyslím, že za to můžeš ty, ani Beta si to nemyslí." Autumn přikývla. ,, Ale jen potřebujeme vědět, zda si si opravdu jistá, že jde jen o Hell. Pokud by vražda Lakyho znamenala nějakou výzvu k boji, musíme o tom vědět."
  Hope se ohlédla za rameno, jakoby ji veknu něco vyrušilo, aby unikla pronikavým očím vůdce smečky. Moc dobře věděla, že Alfa má pravdu. Ale také si uvědomovala, co by její pravdivá odpověď zapříčinila. Hell by vyplnila své sliby. Zničila by smečku Zeleného Dubu jednou provždy.
  Neměla jinou možnost než zalhat. Což už měla u Alfy ostatně ozkoušené. ,, Jde jen o pomstu," přitakala a cítila jak jí schne hrdlo. ,, Kdybych něco takového věděla Alfo, řekla bych vám o tom."
  Moony chvíli mlčel ale nakonec přikývl. ,, Dobrá věřím ti." S těmito slovy kývl hlavou k východu z doupěte.
  Hope se uctivě uklonila a vyšla ven na čerstvý vzduch. Co nejrychleji přiběhla k jednomu stromu a opřela se o něj bokem. Cítila se tak bezmocně... Nesměla přeci dopustit, aby umírala její smečka! Ale to bude znamenat, stát se Alfou. Hope si byla přes všechno vnitřní přesvědčení jistá, že na to nemá dost zkušeností, moudrosti, ani trpělivosti. Bylo to tak vzdálené, ale zároveň na dosah packy...
  ,, Jsi v pořádku?" Vyrušil ji povědomí hlas. Hope jen kývla hlavou, ale neodpověděla. Neměla co říct, ikdyž Aiko byl jeden z těch, kterým se obyčejně svěřovala.
  ,, Mám o tebe starost," zakňučel znovu, ale nedal jí čas na odpověď ,, chováš se divně. Nejsi unavená? Nebo hladová?"
  Hope měla sto chutí na něj vyštěknout, ale z nějakého důvodu to neudělala. Kdyby se jednalo o někoho jiného, možná že by se neudržela. Ale teď si byla jistá, že to její kamarád myslí dobře.
  ,, Jsem v pořádku," odvětila co nejklidněji a otřela se o jeho rameno. Cítila se o něco lépe, když věděla, že se má na koho spolehnout.
  ,, Pojď si radši lehnout," přesvědčoval ji Aiko znovu a postrkoval do ní čenichem. Hope se přes všechny chmury náhle přenesla a pobaveně vyštěkla, když sledovala, jak moc se o ní farmářský pes strachuje. Z nějakého důvodu jí to přišlo vtipné.
  ,, Myslím to vážně!" Zavrčel trochu pobaveněji a znovu ji popošťouchl ,, máš za sebou těžký den." Hope protočila oči a pozvolným krokem ho následovala do loveckého doupěte. Cítila se jako malé štěně, když nechce jít večer spát.
  Lehla si do šustivého listí a měkkých větviček, které podestýlaly celé doupě a zavrtala čenich hluboko mezi ně. Musela uznat, že se opravdu cítila unaveně, ale všechen ten šok a napjetí jí nedaly spát.
  Ještě o něco víc se uklidnila, když u svého boku ucítila teplý dotek Aikova kožíšku. Přitiskla se k němu a sevřela víčka. Nemusela se dlouho snažit a zapomněla na všechny špatné věci, které začaly dnešním ránem. Zachvíli usnula.