Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

15. Kapitola

CHUNDELATÁ FENA SE sněhově bílou srstí se zastavila na kraji lesa. Už dlouho nic nejedla a tak se jí pod hustou srstí rýsovaly žebra. Jen jí to zpomalilo.
Před ní se prostíralo dlouhé prostranství bez stromů s nažloutlou trávout. Kdyby se rozhodla jít přes něj, určitě by jí někdo chytil. Byla by živý terč.
Raději se proto držela poblíž lesa. V jeho stínu panoval příjemný chládek. Teď v horkých Žlutolistních dnes se to obzvláště hodilo.
Zá pár okamžiků se dostala pod hřeben. Stoupala po jeho úpatí a pokoušela se najít nějaké útočiště, nebo kořist. Ucítila drobného hlodavce. Když se soustředila na jeho pach, dovedl ji na sedlo hřebene. Vítr se ale každou chvíli rozfoukal a odváděl lákavé pachy pryč.
Fena se neúspěšně rozhodla sejít do lesa pod ní. Tady z vrchu mohla vidět plno věcí. Jakoby měla celou krajinu v hrsti. Celé údolí poseté stromy, v jehož koutě se rozpíná dlouhá plocha se žlutou trávou. Potok protínající skalnatý kout a jedno nebo dvě malá jezírka podél lesa. Pokud bude mít štěstí a nikdo tu dosud nežije, může to být její nový domov. Nový začátek.
Sestoupila se vší opatrností do zcela jehličnatého lesa. Ihned ji zahalily všelijaké vůně jehličí, mechu a plno zvířecích pachů. Sluneční pes zářil skrs jehlice stromů a předváděl na zemi světelné kousky. Po jednom odlesku skočila až se jehličky rozletěly vzduchem. Pšikla, když se jí tak do čenichu dostala hlína a kousky mechu.
Několikrát se vyválela v suché půdě, aby zakryla svůj pach a se srstí obtěžkanou podrostem se obezřetně vydala na průzkum do další části lesa.
Očichávala každý strom a hledala případné značky. Sama se ale neodvážila se někdy vyprázdnit. Nebyla si stále jistá, že je v lese sama.
Nevěděla, jak daleko už došla, mohla být odhadem tak ve čtvrtině lesa, když jí v jehličí upoutala hluboká stopa. Položila do ní svou velkou tlapu a zalapala po dechu. Stopa musela být tak třikrát větší než její packa. Byla obrovská a hluboká, ale tvar napovídal, že se jednoznačně jedná o stopu psa.
Otřásla se, ale zachovávala si čistý rozum a obezřetněji se kradla dál. Břichem se skoro dotýkala země, jak jí srdce bušilo strachem. Všechny instinkty jí v hlavě křičely aby utekla, ale neměla na výběr, tak dlouho už neměla čerstvou kořist a toužila se zase vyspat v ochraně stromů.
Po nějaké chvíli se vyčerpala. Všechno to napětí a neustálé plížení ji unavilo. Schoulila se mezi kořeny staré borovice a s nastraženýma ušima naslouchala šumu větru. Odpočívala. Ale víčka jí padala do očí. Věděla, že jí spánek přemůže. Nespala už alespoň dva dny. Složila si hlavu pod tlapky a usnula.
BUM! Zazněla rána. BUM! A znovu. Fena vyskočila na nohy a malátně se pokoušela zorientovat. Byla si jistá, že spala chvíli. Ale nebe bylo pokryté černými mraky, z nichž se valily proudy vody a seskakoval Blesk. Její huňatý kožich ztěškl nasáklou vodou a celá se třásla až na kost. Otřepala se a uklidnila. Je to jen bouřka.
Věděla, že ikdyby chtěla, už neusne. Ne, že by byla nějak zvlášť odpočatá ale cítila se mnohem lépe, než když ulehla. Možná to bylo i dobrým pocitem, že se při její nepřítomnosti nic nestalo. Vydala se tedy dál. Bouřka měla ještě jednu výhodu, a to, že nikdo neucítí její pach. Ale to samozřejmě platilo oboustranně. Ani ona neucítí ničí pach.
Les se zdál o mnoho temnější, když na něj nedopadaly sluneční paprsky, a každý krok byl jako sázka. Najednou došlápla na mokré dřevo a dříve než se stihla vzpamatovat, dopadla na čumák do blátivého jehličí. Její srst pod krkem se matně leskla bahnem. Zaprskala a sedla si. ,, U všech pomatených psů," zaklela. Už ji rozhodně nepronásledovala její věčně optimistická nálada. Pokoušela se ze sebe lepkavou hmotu setřást, ale jen si tím víc umazala místa, kde byla srst ještě bílá.
Měla chuť se propadnout do země. Nejbezpečnější by bylo si najít úkryt a počkat, dokud bouřka nepřejde, ale tady v lese nebylo místo, kde by si mohla do sucha schovat byť jen tlapu.
Déšť neustával, naopak, bylo to jen horší a každá kapka její tělo bolela jako kámen. Byla znecitlivělá. Běžela lesem a panikařila.
Zastavila, když před sebou uviděla spadlý strom. U jeho kořene, byla obrovstá díra. Nejspíš ji strom udělal, když se vyvrátil, ale díra vedla hlouběji a viditelně se rozšiřovala. Vypadala prázdná. Prázdná a temná. Možná to bylo doupě liščí rodiny, nebo tady někdy dřív přebýval pes, ale teď se tvářila prázdně.
Pokud se do ní schová, možná se jí povede jí časem zadýchat a bude tam i trochu teplo. Několika skoky se k ní dostala a pro jistotu ještě jednou sklonila hlavu a nakoukla dovnitř. Nic, jen tma. Zvedla nohu, aby udělala krok dovnitř, ale uslyšela chraplavý a studený hlas, vycházejí z díry. Divné, byla si přeci jistá, že je prázdná.
,, Už ani krok!" Varoval ji hlas. Trhla sebou. Nebyla připravená na někoho uvnitř. Přivřela oči a zamžourala do tmy. ,, Kde jsi?" Zavrčela úzkostlivě. Ať se snažila jak chtěla, její hlas zněl jako pískot štěněte.
Poskočila na místě, když se hluboko ve tmě rozsvítily dvě rudé oči. Následovalo tiché vrčení. Byl to pes, musel!
Ale jak o ní mohl vědět, když měl zavřené oči? Sluchem? Těžko. Tady venku bylo tolik zvuků a do toho všeho znělo ještě neustálé bubnování deště.
,, Odejdi!" Rozkázal hlas. Fena ale stála jako přibitá.
Zmohla se jen na zoufalé škemrání ,, prosím, je tady zima a necítím tělo, všechno mě bolí!" Hlas si odfrkl. Oči mrkly, a o něco se zvedly. Pes si stoupl. Fena polkla a jen z těží držela vyděšené zakňučení.
Postava vystoupila z temnoty na chabé světlo. Uhodil blesk a na malou chvíli osvítil psa - né, nebyl to pes, bylo to větší a temnější než pes, o hodně - uvnitř.
Fena uskočila, uklouzla na bahně a svezla se po zádech k zemi. Neohrabaně se postavila. Při pohledu na tak velké stvoření si vzpomněla na otist tlapy v zemi. Musela to být jeho stopa.
Otřásla se, ale přiměla se, připlížit se k němu. On byl její jediná naděje, jak neumřít na podchlazení.
Měl pevný a necitlivý výraz, se žhnoucíma očima. Tvářil se naprosto klidně. Pod temnou srstí se mu rýsovaly svaly a šlachovité nohy mu zakončovaly silné tlapy velké jako kameny v oblázkovém potoce.
,, Řekl jsem, odejdi," zopakoval, trochu ostřeji. Fena se ohlédla přes rameno. Les byl temný a děsivý. Nebála se často, ale tohle místo jí nahánělo hrůzu. Nepřipadalo v úvahu, že by nepodchladla, nebo nevyhladověla.
,, Prosím," zaškemrala znovu ,, prosím, musím se na chvíli zahřát." Vlk vytasil tesáky a přikrčil se mírně k zemi. ,, Není tady tolik místa, abych se mohl dělit!" Poznamenal suše.
Fena se zhoupla na tlapkách a nakoukla za jeho záda. Ale ano, je. Rozevřela oči a ztrápeně zamrkala. ,, Jen na jednu noc," přesvědčuje ho. Cítí jak jí nohy slábnou a bahno si s nimi hraje, podklouzávají a vyvracejí se z kloubů. Zakňučí.
Vlk protočí oči a skoro neznatelně sykne ,, tak pojď." Fena vydechne úlevou a chystá se vejít do suchého doupěte, ale vlk ji na poslední chvíli zastaví ,, ale je na jednu noc!" Připomene jí. Fena přikývne a vklouzne dovnitř.
Pocítí nával tepla a sucha. Zatetelí se blahem. Odváží se otřepat a stěny doupěte pokryje mokrou sprškou, včetně vlnových zad. Ten si naštvaně oddechne a schoulí se do klubíčka na druhé straně skromného doupěte.
,, Promiň, že tě takhle obtěžuju," promluvila fena opět ,, nechtěla jsem vniknout na tvoje území, ale nemáš tady nikde žádné značky. Myslela jsem, že jsem v lese sama."
Vlk si znuděně odfrkl ,, nechci být všem na očích." Fena na svých zádech cítila jeho pohled a nepříjemně se u toho zakroutila.
,, Jak se vlastně jmenuješ?" Pokusila se změnit téma.
Vlk neodpověděl a pohled upřel do vchodu doupěte. Kontroloval venkovní svět.
,, Já jsem Alioth," zaštěbetala a prohlížela si své packy. Nelíbilo se jí, jak je vlk zamlklý.
,, Potuluju se tady už skoro -"
,, Mlč!" Skočí jí vlk do řeči ,, myslel jsem, že se chceš prospat, tak mlč a spi!" Řekl to míň agresivně, než v té chvíli vypadal, ale jí to stejně urazilo.
Otočila si huňatý ocas kolem čumáku a sevřela víčka. V duchu udělala to, na co ve skutečnosti zapomněla. Poděkovala vlkovi za jeho milosrdenství.