Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

16. Kapitola

  HOPE SE PROBUDILA za úsvitu. Slunce zalívalo špičky stromů bělavou září, vzduch byl řídký ale vítr nevál. Každou chvílí by se měl tábor probrat k životu.
  Hlídací fena - včera touhle dobou jen lovkyně, dnes už Alfa - zívla a několikrát zamrkala aby se rozkoukala. Ležela v doupěti. Stulená do teplého mechu a suchého listí z Vysokého Dubu značícího hranice tábora.
  Hlavu měla položenou na povědomě zavánějící černé srsti, matnou vlhkem. Kousek od jejího krku spokojeně oddechoval dvoubarevný farmářský pes. U jeho tlapek ležel kus zajíce. Konkrétně jeho zadní část, od pasu dolů. Měl v úmyslu ho Hope nejspíš nabídnout včerejšího večera, když se se smečkou odmítla najíst, ale nebyl na to čas.
  Natáhla se k němu a vděčně ho zhltla. Utišila tak ten největší hlad. Věděla, že jako řádná Alfa by měla být každou chvílí na nohou, ale představa teplého doupěte s vůní zajíce a podřimujícím kamarádem byla natolik lákavá, že se ještě chvíli donutila ležet.
  Dokud Aiko neotevřel oči, sledovala nehnutě strop doupěte. Větvičky v něm byly propletené do keře, který celé doupě držel v dokonalé pozici. První den ve smečce jí tohle doupě nepřipadalo nijak výjimečné, ani jiné než ta ostatní doupata, ale když tu strávila svou první noc - jako Alfa -, v teple a pohodlí, změnila názor. Vůbec, bylo to podivně uklidňující a stresující zároveň, vědět, že tohle doupě už bude patřit jen a jen jí.
  ,, Dobré ráno," zachraptěl Aiko a hlasitě zívl. ,, Dobré," odpověděla Hope a nakažlivostí každodenní činnosti si taktéž zívla.
  Aiko se napřímil a rozespale vyhlédl z doupěte, aby zjistil, jak pozdě už je. Pak spokojeně vrátil hlavu ke svým packám a začal si čistit mech, který se mu během noci zachytil mezi drápky. Asi usoudil, že je ještě čas.
  Hope nebyla stejného názoru. Zvedla se na ztuhlé nohy a za hlasitého vrnění si je protáhla. Pak se otřepala a vykoukla ven.
  Tráva a půda byla vlhlá, až skoro bahnitá. Hope téměř zapomněla, že v noci byla bouřka! Mech byl nasáklý vodou, a ve vzduchu se stále vznášel pach deště. Ale nebe bylo jasné.
  V táboře panoval klid. Snad každého psa museli včerejší události natolik unavit, že dnes vyspávali. Hope se to moc nelíbilo, ale bylo jí jasné, že kdyby je hlasitým zavytím vzbudila, nevedla by si hned ze začátku moc dobře.
  Vylezla na čerstvý vzduch, a zimou se jí zatočila hlava. Srst na zátylku se jí naježila. Bylo až podivně chladno na Žlutolistní ráno.
  Tiše se vykradla do středu tábora. Slyšela přerušováané chrápání nebo šustění listí a mechu - jak někteří psi ve snu honili zajíce. Nikoho ale nezaznamenala vzhůru, do té doby, něž z nejmenšího a nejškaredějšího doupěte vykoukla hněbo-bílá hlava s kudrnatými chlupy.
  Nejníže postavená fena smečky se protáhla a vylezla z doupěte. Hope se zastavila a pozorovala ji. Věděla že ji Plodi nikdy neměla v oblibě, tak jí zajímalo, jak k ní bude přistupovat jako k Alfě.
  Když si jí Omega všimla, jednoduše ji přelítla pohledem. Vzala do zubů listy Vřesovníku a zamířila k odpadnímu místu za Vysokým Dubem. Gamma vždycky tvrdil, že listy Vřesovníku nejlépe překryjí pach. ,, Ten hnusný smrad zkažené kořisti by táhl po celém táboře, nebýt Vřesovníku. Ten smrdí ještě víc" říkával často.
  Hope si pro sebe pokrčila rameny a pokračovala v ranní obhlídce. Kousek od loveckého doupěte narazila na malého ptáčka. Měl hnědé peří a nemohl být větší než myš, ale Hope po něm hravě skočila, ikdyž věděla, že nemá sebemenší šanci. Ptáček vzlétl do vzduchu a několikrát zaštěbetal pak zmizel na nebi.
  Hope narazila tlapkami na tvrdou zem a zkousla jen pár stébel trávy. Radši se ale rozhlédla, aby se ujistila, že ji nikdo neviděl. Výborně, vzduch čistý.
  Jen bílý ocásek s hnědou špičkou se míhal za tlustým kmenem Dubu, jak Omega rozhazovala Vřesovník po zbytcích jejich večeře.
  Nefoukal sice vítr, ale k Hope se přesto tu a tam dostal lákavý pach zajíce nebo lasičky bydlící někde poblíž. Cítila dnes dobrý lov.
  U Velkého Dubu se míjela s Omegou, která spěchala pro další listy toho smradlavého svinstva. Sedla si k tmavému kmeni a sledovala probouzející se přírodu.
  Neseděla dlouho. Z loveckého doupěte se vysoukal Delta. Stoupl si před něj a zívl. Pak se otočil a směrem dovnitř něco řekl. S někým mluvil.
  Hope se pokusila zaznamenat jejich rozhovor, ale byli moc daleko. Za malou chvilku z doupěte malátně a ospale vylezl pes menšího vzrůstu s hnědým pálením a světle flekatou srstí. Hope chvíli trvalo než si v ranním bledém světle uvědomila, že jde o právě včera poraženého Alfu. K večeru ho prohlásila za Betu a jeho družku Autumn za Beta samici. Ale tuhle noc zřejmě strávil v loveckém doupěti.
  Hope bylo samozřejmě jisté, že v loveckém doupěti nebudou moct bydlet napořád, ale práce bylo nad hlavu, budou si tam muset pár nocí pospat.
  Oba psi ještě chvíli pokračovali v soukromém hovoru a pak se sebejistými kroky vydali k Hope. Ta zpozornila. Možná od ní bylo pošetilé, že čekala urážky, nebo tak něco, ale nevěděla, jak budou reagovat na to, co udělala.
  ,, Alfo," pozdravil Moony. Eren kývl ve stejném gestu. Hope se donutila vypadat trochu sebejistě a mile jim odvětila pozdravem.
  ,, Mám vyslat ranní lovce?" Zeptal se hlavní lovec. Otázka Hope mírně zaskočila. Myslela si, že plánování lovu nebude zrovna její úkol. Trochu zaskočeně odpověděla; ,, ehm, jistě, a odpoledne vyšli další."
  Musela nad sebou zakroutil hlavou. Lezlo to z ní jako z přidušeného jezevce. Eren si ale ničeho zřejmě nevšiml a jen klidně přikývl. Odešel k Hopinu doupěti, aby mohl mocným zavytím svolat všechny lovce a rozdělit lovecké výpravy.
  Moony si zatím s ledovým klidem Hope měřil pohledem. ,, Ano?" Zeptala se netrpělivě. Beta změnil nepřátelský pohled na něco mezi autoritativní povahou a nadšením.
  ,, Víš, když jsi teď Alfou ty," řekl a přivřel oči, do kterých mu šlehaly paprsky slunce ,, měl bych ti dát pár rad." Skoro to znělo, jakoby si oddychl, že už není Alfa.
  ,, Ty mi to nevyčítáš?" Zeptala se Hope s údivem. Moony z ní nespouštěl pohled, ale jeho hrdý výraz trochu potemněl. ,, Ikdybych chtěl, nemohl bych," povzdechl si ,, zákon smečky říká, že pokud je starý Alfa poražen, nemá právo projevovat jakýkoliv zájem o toto místo po dobu dvanácti dnů."
  ,, Kašlu na zákon," zavrčela drze, ale v zápětí toho litovala. ,, Jde mi o to, co cítíš," pokračovala mírněji ,, nechci si tě znepřátelit."
  ,, Nevím proč jsi to udělala," povzdechl a zahleděl se na něco za jejím ramenem. ,, Ale doufám že ti nešlo jen o moc. Doufám, že pro to máš nějaký dobrý důvod."
  Hope se otřepal, aby ze sebe shodila kapky rosy, které se na ni za tu dobu co byla venku uchytily. ,, Mám," přiznala, ale nehodlala zasahovat do neprověřených lovišť. Moony čekal co dalšího řekne, ale Hope už jeho intenzivní pohled nevydržela a odvrátila se. ,, Ty rady?"
  ,, V první řadě, nikdy nejednej nerozhodně, nespravedlivě nebo neověřeně. Ti psi jsou teď ve tvých tlapkách Hope, spoléhají na tebe. Musíš být ledová."
  Hope pohodila tmavou útlou hlavou. ,, To nebude nejmenší problém." Být ledová je moje heslo.
  ,, Ale nesmíš to přehánět," napomenul ji rychle. ,, Musí mít jistotu že jsi jedna z nich, né někdo jim nadřazený. Musí vědět, že jsi tu s nimi a vždy máš plán."
  ,, Plán?" Zopakovala Hope jeho slova v otázce. ,, Ano, plán," ujistil ji trochu netrpělivě. Tenhle rozhovor mu žádnou radost rozhodně nepřinášel.
  ,, Kdyby se cokoliv zvrtlo, ty musíš být připravená. Musíš být ve střehu. Být všudypřítomná." Hope se slovo po slovu zahryzávalo do hlavy jako hladová lasice.
  Mít plán. Být všudypřítomná a ve střehu. Musím tu smečku ochránit. Před Nemilosrdným. Před Hell. Přede mnou.
  Zavřela oči a zhluboka dýchala. Úplně na ni zapomněla. Na Hell. Je Alfa. Alfa na jeden den...
  ,, Hope?!" Štěkl Moony a stoupl si před ni. ,, Hope posloucháš mě vůbec?" Podrážděně se mračil a z očí metal blesky.
  Hope zamrkala. ,, Jo, jasně." Beta přitočil oči ,, zrovna jsem říkal, že je dobré, když dopředu naplánuješ plno věcí. Teddy je už velký, zanedlouho by měl mít slavnost pojmenování. Zato Gamma nám stárne, nepřizná to, ale zanedlouho bude potřebovat učedníka."
  Hope otupěle přikyvovala zanořená do svých vlastních myšlenek. Zaznamenala jen tak polovinu všech povinností, které jí Moony připomněl a dokázala si zapamatovat jednu nebo dvě chyby, které doposud udělala.
  ,, Nekotat, jasně," opakovala po něm některá slova, které v salvě všech jeho vět zachytila. ,, Vždy mít plán a nezdržovat se mimo tábor, chápu."
  ,, Myslím, že víc zatím vědět nepotřebuješ," prohlásil a sjel ji pohledem. Chystal se odejít, ale Hope ho stihla zastavit.
  ,, Hned jak to bude možné," štěkala za ním ,, postavíme tobě a Autumn nové doupě!" Neviděla jeho reakci. Jen se na chvíli zastavil, ale pak se zase rozešel.
  Hope si povzdechla. Je toho moc co musí udělat a ještě víc, čemu bude muset čelit. Rozešla se bezmyšlenkovitě ke svému novému doupěti. Brouzdala se mokrou trávou a ani si při tom neuvědomila, že se rozfoukal vítr. O tom, že je větrno ji upozornil až sladký závan kořisti. Nevěděla o jaké zvíře se jedná, ale bylo to něco malého a potulovalo se to poblíž tábora.
  Hloupá kořist. pomyslela si. Potuluje se poblíž tábora predátorů, jakoby nic. Při myšlence běhu ji zasvrběly tlapky. Litovala, že si víc neužila život jako lovkyně. Ale snad by neuškodilo, kdyby se jen tak proběhla a přitom chytila pár těchhle maličký potvůrek.
  Nenápadně se protočila na tlapce a zamířila mezi nejbližší stromy. Měla štěstí, protože ji nikdo nezahlédl. Právě porušila Moonyho radu; ,, nezdržuj se mimo tábor."
  Otevřela tlamu, aby lépe zavětřila a rozpoznala odkud pach vychází. Téměř tiše se proplétala podrostem. Pohybovala se jen v kruzích kolem tábora, aby neztratila přehled. Být ve střehu a všudypřítomná. Jasně.
  Když se pach blížil, pokusila se svoje kroky ještě trochu utlumit. A hned co před sebou zahlédla tmavou veverku se stříbrnohnědou srstí, do žil se jí vlila nová energie. Bez rozmyslu vyskočila ze svého zdánlivého úkrytu a dopadla těsně vedle ní. Vyměnila si s ní pohled, ale veverka nezareagovala dost rychle. Pokusila se uskočit, ale Hope jí stihla chytit mezi tesáky.
  Silně s ní zatřásla, dokud si nebyla jistá, že z vyprchal všechen život. Pak její bezvládné tělíčko pohodila na zem, šlápla na něj packou a hrdě vztyčila hlavu.
  Když veverku zahrabávala, všimla si stejného pachu. Teplo veverky vylákalo na zem ze stromů a ty si těď hledaly spadlé oříšky nebo různé plody.
  Hope se čile vydala za pachem. Nezavedl ji moc daleko, když narazila na o hodně křiklavěji zabarvené stvoření, než byla první veverka. Tahle měla oranžovou srst, na některých místech skoro rudou. Pokud by jí tekla krev, Hope by to nepoznala.
  Připlížila se co nejblíž to šlo a přikrčila se ke skoku. Zavadila přitom ale o suchou větev. Ta pod silou jejího těla praskla. Veverka zpozornila a okamžitě se dala na útěk k nejbližšímu stromu. Hope vystartovala a pronásledovala ji, ale jen chvíli. Rudé zvířátko se vydrápalo na strom a skočilo do větví.
  Hope se předníma nohama zapřela o kmen stromu a štěkala na ni, dokud se jí úplně neztratila.
  Pak spadla na všechny čtyři a otřepala se. Po cestě zpět narazila ještě na jednu veverku. Byla stejně zbarvená jako ta první ale nebylo jednoduché ji ulovit. Nakonec se jí to ale podařilo, když po ní skončila a celou svou vahou jí zlomila vaz.
  Odnesla ji ke svému prvnímu úlovku a s oběma veverkami v tlamě se vracela k táboru. Slunce prosvitlo sksr jihličky na stromech, což Hope napovědělo, že nebyla pryč zas tak dlouho.
  V bezpečí lesa obcházela tábor, aby vyšla na jstejném místě, kterým předtím odcházela. Kousek od táboru před sebou zahlédla úzké zvíře s dlouhýma nohama. Bylo to ale menší než laň. Mládě srny?
  Žádný pach tomu ale nenapovídal. Místo toho cítila mnoho pachů členů smečky, z nichž byl jeden dominantní. Čím blíž ke zvířeti byla, tím víc místo mladé srnky viděla hnědého psa s černými pruhy.
  Gamma očichával plno keříků a rostlinek rostoucích u kmenů stromů. Občas se znechuceně zašklebil a odvrátil zrak. U jiné byliny se ale zatvářil výtězoslavně a utrhl ji. V tlamě měl mimo ni i plno dalších různě vypadajících květů a listů.
  Hope se chtěla otočit a jít jinou cestou, ale to už si jí Gamma všiml. ,, Neměla by jsi se zdržovat takhle daleko od tábora," napomenul ji s zvedl přitom zvědavě hlavu. Prohlédl si veverky, které jí visely z tlamy. ,, Zvlášť nebýt na lovu."
  Hope chtěla namítnout, že není daleko od tábora, ale když se rozhlédla, došlo jí, že tuhle část lesa vůbec nezná. Musela se při tom všem kroužení trochu zaběhnout. ,, Jako Alfa mám právo rozhodovat co budu a co nebudu dělat jen já sama," bránila se podrážděně a nechala bezvládná tělíčka veverek padnout k zemi.
  Gamma zakoulel očima div mu nevypadly. ,, Jako Alfa máš hlavně povinnosti," připomněl jí ,, už jsi například přemýšlela o Nemilosrdném?"
  ,, Co je s ním?" Zeptala se a v duchu se snažila ignorovat svůj sen o něm a jeho synovi, který se jí zdál před pár dny ,, zdá se být v neškodný."
  Gamma prudce vystřelil hlavu, až mu z tlamy padaly byliny. ,, Neškodný?!" Zavrčel hlasitě ,, tak poslyš, mladá slečno, vlci jsou ta nejprohnanější a nejzapeklitější stvoření co znám! Nikdy bych s nikým z jejich rodu nechtěl mít nic společného! A ještě prohlásit, že jsou neškodní! To zní jakoby jsi je chválila!"
  Hope sklopila hlavu. Ani neměla tušení proč se styděla. Ona je tady Alfa a nějaký Gamma jí nemůže poučovat.
  ,, Jako bych to nevěděla," zavrčela přiškrceně, když si vzpomněla, jak se pokoušela přelstít Nemilosrdného. ,, Ale já jsem hlídací pes. Ještě prohnanější a zapeklitější než oni a to mi nikdo nevezme."
  ,, Jsi ještě moc mladá," zamumlal Jasper klidněji a sbíral ze země květiny, které mu spadly když vyštěkl ,, moc mladá a hloupá."
  Hlídací fena zavrčela a uraženě uhla pohledem. ,, Mladá možná, ale hloupá ne," bránila se tvrdým hlasem. Nechtěla si to přiznat, ale když se stala Alfou cítila se nepřemožitelná. Nezapomenutelná.
  ,, Jak tě vůbec napadl Nemilosrdný?" Změnila téma, které ji opravdu zajímalo. Gamma změnil svůj ledový obličej a podezřívavě se rozhlédl, jakoby je mohl někdo sledovat. Položil květiny na zem a ladnými kroky k ní dokráčel. Spíš doskákal. Měl vykulené oči a zrychlil se mu dech. No, to jsme potřebovali. Gammovi už definitivně hráblo.
  ,, Jako léčitel smečky mám možnost se jednou za měsíc poradit s Psími duchy," zašeptal chraplavě. Hope se skoro zasmála ,, jo, tak to spíš já porazím vlky."
  Gamma se ale nenechal rozhodit a nasadil jednorázový pohled typu: to se uvidí. Hope ihned zvážněla. Musel to myslet vážně. Nebo si z ní jen utahuje?
  ,, A?" Řekla místo další kousavé poznámky. ,, Měl jsem vidění. Nemilosrdný svěří vedení Vlčí smečky svému synovi. Silnějšímu nepříteli."
  Hope ztuhla a měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Cítila jak se jí zmocňuje zoufalý pocit. Měl sen. Viděl to co ona. Jak je to možné? Byl to ale jen sen, ne? Ne? Ne...
  ,, Myslím, že by jsme se měli připravit," pokračoval a nevšímal si jejího vyděšeného pohledu nebo třesoucích se nohou. ,, Nabrat síly. Boj je nevyhnutelný."
  Hope se donutila dýchat. Pokud se jí před chvílí zastavilo srdce, tak teď už jí v hrudníku hlasitě bouchalo. ,, Co ještě jsi viděl?" Dožadovala se dalších informací a odpovědí.
  Gamma jen zakroutil hlavou. ,, Chodím s nimi promlouvat sice každý úplněk, ale je to opravdu dlouho, co mi nic neukázali. Předzvěst se ale vždy týká Alfy. Včera byl úplněk. Viděl jsem tohle." Z věty která následovala po tichu ji zamrazilo. ,, Hope, syn Nemilosrdného bude mít něco společného s tebou..."
  Zrychleně dýchala. Ještě rychleji, než před chvílí. Potřebovala si pročistit hlavu. Uklidnit svou mysl. Takhle se nemohla zdravě rozhodovat.
  Popadla veverky, otočila se, div nenarazila do stromu za ní a dala se na zběsilý útěk. Gamma za ní volal její jméno, ale ona ho ignorovala a soustředila se na přeskakování padlých stromů a ostružinových šlahounů.
  Cítila se divně. Vyděšeně. Energicky. Jakoby její krev byla teplejší než kdy dřív. Byla tak horká, že ji musela někde schladit. Vyběhla po hřebenu a dostala se do sedla za ním. Nikdy tady ještě nebyla, ale zoufalství a strach ji hnaly dál.
  Dostávala se do hor a nížiny nechala za sebou. Tlapky jí pulzovaly bolestí a přes veverky v tlamě se jí špatně dýchalo, ale cítila že to pomáhá. Když se jí travnatý povrch pod nohama změnil na kamený a ona si byla jistá, že výš už cesta nevede, zastavila se na skalním převisu.
  Funěla námahou, ale byla v klidu. Její mysl začal temný stín opouštět. Už necítila přítomnost všech těch démonů, kteří ji doposud obklopovali. Sedla si na prohřátý kámen a rychle funěla. Bylo jí jasné, že dnes už radost mít nebude.
  Nevěděla ani, jak dlouho tam seděla, ale když jí pach veverky začal lákat natolik, že se jí od tlamy roztekly sliny, usoudila, že by se měla vrátit. Byla pryč víc než dlouho. A navíc by se už pomale měla vracet první lovecká výprava, musela je jako správná Alfa uvítat.
  Odolala chtíči veverky zhltnout a vydala se zpět k táboru.

Zdárek, Nazdárek.
Tak dneska konečně v čas. Doufám že se vám čte dobře ❤️