Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

6. Kapitola

HOPE UCUKLA HLAVOU a natočila uši za podezřelým zvukem. Ke štěstí feny to byl jen hnědooký pes, se kterým dostala tento " trest ". Tedy i přes všechno přesvědčení to jako trest vypadalo.
Ale jak se Alfa dozvěděl o jejich výpravě přes Vlčí území, a to se ani nezeptá, co tam dělali?! Cítil je snad Laky a nahlásil je? Je jeho loajalita tak obrovská? Očividně by to udělal každý pes, ale Hope nejspíš ne.
Než si celou noc lámat hlavu nesmyslnými otázkami, se Hope rozhodla raději chodit na místě, sem a tam. Jelikož jejich hranice s vlky nebyla nijak dlouhá, tak na dva laní skoky, Aiko stál na jednom konci a Hope na druhém.
Každý tedy měl strávil celé neslunce na jednom místě.
Celou dobu spolu nepromluvili. Nebylo to potřeba. Každý se mohl utápět ve vlastních myšlenkách a Hope napadla otázka, kde asi teď je Hell a její zatracená smečka. Dostala chuť jí znovu zmrzačit!
Rázem z nebe spadla malá kapka. Hope uhodila přímo na čumák a rozplácla se, jako ranní rosa na stédlech trávy. Hvězdy přestaly zářit a schovaly se za clonou mraků, stejně jako Měsíční psice. Dlouho po tom panovalo ticho, než se rozpršelo víc. Jediný úkryt v dohledu, tak bezpečný, aby jste nezavadili o hranice, byl pod trnitým keřem. Hope se pod něj rychle nasoukala, než stihla promoknout na kost. Aiko měl po celém těle hustou a ochrannou srst. Bylo celkem nemožné, aby se jediná kapička dostala až na kůži. Zůstal proto stát na místě a hrdě hleděl vpřed.
Ikdyž déšť zakrýval mnoho důležitých pachů, jako třeba vůni lesa, mechu a smůly, Hope měla stále při smyslech zrak a sluch. Nemohlo jí nic proniknout mezi packami. Dlouho ležela schoulená pod trnitým roštím, až měla pocit, že se jí ty malé jehličky dostaly do masa.
Konečně bubnování kapek utichlo a Hope s úlevou oddychla. Měla strach, že se z malé Novolistní přeháňky stane pořádná bouřka. Vysoukala se z těsného prostoru pod keřem a dlouze vydechla. Aiko ze sebe otřepal těžké kapky vody a něžně se na Hope usmál. Opětovala mu hezký pohled, ikdyž přesně nedokázala rozeznat, co měl znamenat.
Na chvíli ji ale přepadl divný pocit. Kolem nosu jí prolétl známý pach, jen si nemohla vybavit jaký. Nakyslý smrad připomínající mrtvou krysu s hnijícím žaludkem, doprovázený silným pižmem které jí ale jen probořilo díru v paměti. Pak zase zmizel.
Uvážila, že to mohl být jen zavátý pach některého z vlků, kterého už dříve znala. Zatřepala hlavou a sedla si na promáčenou zem.
,, Hope, skočím se napít ano?" Prorazil ticho Aikův hlas ,, vezmi to na chvíli i za mě prosím tě." Ikdyž právě sprchlo, na zemi nebyla ani jedna kaluž. Všechno se vsáklo do hlíny. ,, Dobře," přikývla Hope a poposedla si tak, aby seděl uprostřed hranice. Černobílý pes zmizel mezi keříky okolo tábora.
Hope si povzdechla, zvedla hlavu a zavětřila. Znovu ten pach ucítila. Tentokrát silně, jakoby jeho zdroj byl hned za ní. Na svém pravém rameni ucítila studený dech a uslyšela sametový hlas ,, tak jsem tady, jak jsi chtěla."
Než stihla cokoli říct, silná tlapa ji zhodila na záda a pevně přišpendlila k zemi. Nad ní se skláněla, jako temný démon, štíhlá ale svalnatá fena. Pravé ucho měla roztržené na dvě půlky a oči plné hněvu, pomstychtivosti ale i zlé radosti. Byla to ta fena, která Hope strašila v nočních můrách a provázela ji hroznou minulostí.
,, Hell!" Vyštěkla bez přemýšlení a samotnou chrůzou zasýpala a zadníma nohama zahrabala ve vlhké hlíně. Chtěla výt o pomoc, málem by to udělala, nebýt té myšlenky, co by s ní Hell byla poté schopná udělat. Nemohla uvěřit tomu, že vidí dobře. Není to jen sen? Prosím Měsíční psice, že ano?
Nebyl, ta bolest byla až moc skutečná, když se jí drápy feny nad ní zaryly do ramen. ,, Vidím, že si mé jméno stále pamatuješ štěně! Já tvé ale taky!" Zavrčela Hell a prskala přitom Hope do obličeje. ,, Už nejsem štěně, a ty to víš!" Zavrčela Hope ,, co tu chceš?!"
Hell pokrčila rameny ,, přišla jsem si pro tebe! Ale mám nabídku, za tvůj život." Hope kývla hlavou ,, mluv." Ikdyž se snažila, aby její hlas zněl vážně, neubránila se jeho klepání. Tahle fena jí lhala celý život, měla chuť ji zakousnout.
,, Celou tu tvou prašivou smečku jsme pozorovali jeden den" štěkla černá fena ,, jsou odporní, ubozí a trapní! Když ale v souboji porazíš Alfu, a staneš se tak vůdkyní smečky, vyzvu tě na čestný souboj, co ty na to?"
Vítr zašuměl ve větvích a vyplnil nastávající ticho děsivým syčením. Jak bych to mohla udělat?! Jak bych mohla JÁ svrhnout Alfu?! ,, Ale co by jsi z toho měla ty?! Proč mi tu nabídku dáváš!"
,, Alfa chce odpovědi štěně, ne další otázky!" Zavrčel jeden tmavý pes nad Hopinou hlavou. Fena si dobře pamatovala, že se mu říkalo Trhan.
Hell ho zpražila pohledem ,, jsem Alfa! Ne nějaký podvraťák, mám svou čest a tu si chci naším soubojem ztvrdit!"
Hope věděla, že to nebude jen v tomto ,, co když odmítnu," zeptala se opatrně a doufala, že jí Hell neutrhne hlavu rovnou. ,, Ten pes jménem Aiko zemře!" Odvětila lhostejně ,, a celá smečka s ním. Stejně jsou všichni k ničemu. Takže nemáš na výběr. Chci bojovat s Alfou, ne s žádnou podřadnou lovkyní, nebo co vůbec jsi!"
Seskočila z Hope a kývla na Trhana. Další psi o kus dál za nimi se zlověstně usmívali. ,, Opovaž se naši dohodu porušit!" Štěkla ještě Hell a pak odvedla smečku do lesa. Žádnou dohodu jsem nepotvrdila! Pomyslela si Hope kysele.
Znovu bylo ticho. Jakoby se to všechno nikdy nestalo. Ikdyž to bylo neuvěřitelné, hlídací psi jsou tu pořád. Za stromy, pod kapradinou, ve stínu. Hope přeběhl mráz po zádech. Viděla právě odlesk očí, nebo to byla jen hra Měsíční psice.
,, Hope, je všechno v pořádku?" Ozval se povědomí hlas. Aiko se pokoušel najít, na co fena hledí směrem k lesu ,, nestalo se nic?"
,, Ne, ne, všechno je v nejlepším pořádku," zalhala a zívla, na znamení pohody ,, jen jsem zaslechla Nočního ptáka."

Tma, ta hrozná tma, která zužovala tělo útlé feny. Byla všude. Chlad se jí zařezával do tlapek a vyvolával třes těla. Nebyla si jistá, zda už nezemřela. Bylo by to tak asi i lepší, žádné trable, ani málo energie během noční hlídky.
Když v tom se ozval hlas ,, Naděje, oh ty mé malé štěňátko! Mám tě hrozně ráda, ale už musím jít... Neboj se, Psí duchové nad tebou budou držet ochrannou packu!" Vyděla sama sebe, jako štěně. Ležela na holé a studené zemi a škemrala ,, ne mami! Žůstaň! Pjosím!" Její matka ale nemohla zůstat. Musela jí ven, čelit všemu špatnému tváří v tvář.