Bloody Pack - Cesta Naděje [Dokončeno]

18. Kapitola

  ,, JE TO TADY zase!" Zavrčel Fire Shadow, který narozdíl od ostatních psů vypadal naprosto klidně.
  ,, Zase?" Zakňučela bílá fena, která se stále nepředstavila. Hope protočila oči. Ta snad musela přijít ze světa Nebeských psů nebo co! ,, Zase!" Zavrčela na ni ,, mimochodem já jsem Hope a tohle Aiko."
  Fena se nezdála, že by jí věnovala pozornost. Hleděla na třesoucí se zem a celá se klepala - přičemž bylo těžké rozeznat zda se klepe strachem a nebo jen vděku otřesům země - ale i tak nepřítomně odpověděla ,, já jsem Alioth, těší mě." Zdvořilá za jakékoliv situace.
  ,, Máme štěstí, že tady nejsou stromy," zavrčel Fire do větru. Tlapami stál pevně na zemi a byl přikrčený aby nespadl. Oči mu žhnuly rozhořčením a tasil na zem tesáky.
  ,, Myslím, že tu máme větší problém," promluvil Aiko a ocasem mávl k lesu. Všichni čtyři se zahleděli do tmy. Hope sebou cukla když jí došlo, jak moc se hlídací psi přiblížili. Byli od nich skoro jen jeden hon. Už mohli slyšet jejich dupání a vrčení.
  ,, Za mnou!" Vyštěkl Fire Shadow a rozběhl se přes travnaté prostranství. Hope musela uznat, že ten vlk by byl skvělý Alfa.
  Hnala se jak nejrychleji mohla, ale nepřestávající otřesy ji v tom zpomalovaly. Ale nebyla na tom nejhůř. O několik kroků za nimi klopýtal Aiko. Hope nechápala, proč je tak pomalý, dokud si nevšimla krvavého škrábance na jeho zadní noze. Riskoval pro ni život a přitom vyšel se zraněním.
  Trochu zpomalila, ikdyž jí to rvalo srdce. ,, Díky," štěkla mezi funěním. Zem se znovu otřásla.
  ,, To počká," řekl Aiko jen s hlasem plným zoufalstvím. Hope ho v tom nechala.
  Srdce jí bilo až v krku a cítila se hrozně. Nejen že by od toho věčného běhání bolely svaly a docházela energie, ale stále měla ten pocit, že se brzo pozvrací. Nebylo jí vůbec dobře a běh tomu nijak moc nepomáhal. Spíš naopak.
  Pak si ale vzpomněla na něco, co doteď nechala hozené za hlavou. Smečka je stále v táboře! Velké Zavrčení se ozvalo uprostřed noci! Všichni spí! Mohla se jen modlit, aby je odtamtud Moony včas dostal.
  Tráva začala řídnout a nahrazoval ji holý kámen. Chtě nechtě se blížili k hřebeni. Mohli běžet buď tam a nebo jižně k útesům, takže hřeben byl rozhodně ta lepší možnost.
  Teď už nezaostával jen Aiko, ale i Alioth. Hope už taky ztrácela síly. Dohnala Fire Shadowa a snažila se mezi funěním složit větu. ,, Fire Shadowe," oslovila ho a z těží popadala dech ,, máš, máš nějaký plán? Nemůžeme běhat donekonečna!"
  Černý vlk střihl ušima a ohlídl se za sebe na hlídací psy. Jejich siluety se rísovaly nebezpečně blízko. Jeho pohled se setkal s Hopiným, na moment se podíval před sebe a pak zase na ni. ,, Mám," zavrčel a prudce zahl doprava. Hope zahrabala tlapkami v zemi aby nezakopla a rozběhla se za ním. Po očku kontrolovala Aika s Alioth za nimi.
  ,, Co to děláš?" Zaštěkala na něj nechápavě, když tak nečekaně změnil směr. Fire Shadow se otočil a jeho rudé oči se podivně zablískly ,, vezmeme to zkratkou!"
  Odrazil se od země a vyskočil na kamennou stěnu před ním. Začal se drápat po svahu přímo na kamenný hřeben. Hope jeho nečekaný manévr zopakovala a drápala se nahoru.
  Packy jí klouzaly a každou chvíli padala na čenich. Ohlédla se, aby zjistila jak na tom jsou ostatní. Alioth vyčerpaně funěla a pokoušela se na sráz vyskočit. Aiko jí držel za zátylek. On sám už stál na kamenité římse a teď se snažil bílou fenu vytáhnout k němu.
  Hope upoutal ale ještě jeden mnohem děsivější pohyb a vzuk. Celá smečka hlídacích psů se k nim blížila jako pohroma. Štěkali a nezdálo se, že by jim od začátku běhu nějak ubyly síly. Hope seskočila z kamene na kterém stála na římsu vedle Aika a pak úplně na zem za Alioth. Podepřela jí u boku a tlačila ji nahoru.
  Tahle bílá fena byla těžší než si myslela. Neustále se jí vykrucovala. Hope zatla tesáky a pokusila se naposledy. Alioth zakňučela, ale bylo slyšet jak její drápy dřou o kámen. Pak se konečně dostala nahoru.
  Hope couvla, aby se mohla odrazit za nimi, ale hlídací psi jí šlapali na paty. Rozběhla se a plnou silou vyskočila. Přistála na kameni zrovna ve chvíli, kdy dorazila i Hell se svou smečkou. Začali se odrážet a skákat nahoru, ale to už Hope doháněla Aika s Alioth.
  Fire Shadow už byl skoro v nedohlednu. Hope si v té chvíli ani nevšimla, že země přestala vrčet. Díky Nebeským psům. Kdyby se Zeměpisce zatřásla ještě jen jedinkrát, mohla by se spustit kamenná lavina a zavalila by je všechny čtyři společně s hlídacími psy.
  Když předehnala Alioth s Aikem, spomalila. Ikdyž se hlídací psi drápali jen několik skoků za nimi, nemohla je tam nechat! ,, Honem!" Povzbuzovala je mezi funěním ,, pospěšte si!" Ani jednomu to nijak výrazně nepomáhalo. Pomohl jim až pohled za sebe.
  Hope vzhlédla nad sebe. Všimla si, že přes okraj hřebene je sledují dvě rudé oči. Fire Shadow se už očividně dostal nahoru. Jeho temná silueta se teď rýsovala ve světle Měsíční psice naprosto jasně. Tak jasně, že si Hope všimla jeho obrovské tlapy položené na středně velkém kameni. Jeho oči vysílaly horlivou chtíč.
  Hope si uvědomila, co v nich vidí. Viděla v nich chtíč, kterou teď Fire Shadow musel cítit. Chtíč zhodit ten kámen ze srázu přímo na ně tři. Nebo na hlídací psy, záleží, jak se to vezme. Ale Hope by přísahala, že v té chvíli cítila, jak jí přestalo bít srdce. A když se střetla s jeho pohledem, nedokázala popsat, co všechno si tím krátkým střetnutím pohledů řekli, ale když několikrát zamrkal, jeho oči se zdály o něco méně rudé. Jakoby chytly stříbrný nádech noci. Jeho tlapa padla k zemi.
  Hope si oddechla.
  Nevěděla, zda mu mohla plně věřit, ale v tuhle chvíli neměla jinou možnost.
  Když se konečně dostali nahoru, všem poklesly síly. Ale než se dokázali vzpamatovat, zem se otřásla. Hope zavrávorala na místě, zakopla o kámen a praštila sebou na hrubý povrch. Ale podle všeho nebyla jediná, kdo měl potíže. Alioth sklouzla z většího kamene a tvrdě dopadla na zem.
  Hope se vrávoravě postavila a v
shlédla z převisu. To co uviděla ji z půli vystrašilo a způli potěšilo. Kameny se ze srázu hřebene valily přímo na hlídací psy. Ti zmateně uskakovali, ale mnozí z nich nebyli dost rychlí a kámen je dohonil. Několik se strachem rozběhlo zpátky dolů, i přesto, jak rozbouřeně na ně Hell štěkala. Ona a její zástupce Trhan byli v čela a neohroženě lezli stále výš a výš. V očích jí svítily plameny zloby.
  Hope znovu podklouzla tlapa a narazila hlavou do země. Bolela jí jako střep. Rychle se pokoušela postavit a dokázala to i přesto, jak moc se jí podlamovaly nohy.
  ,, Rychle, musíme pryč!" Zavelel Fire Shadow a bez ohledu na to, zda ho někdo následuje se rozběhl po hřebeni stále dál o táboru. Hope zafuněla a rozběhla se za ním. Ale běžela pomalu.
  Nohy se jí motaly a ona tak ztrácela orientaci. Přišlo jí, že se neustále točí dokola.
  Stezka se začala zužovat. Už nebyli v nejvyšším bodě, ale běželi po příkré cestě nalepené na stěnu skáli. Každý otřes spouštěl další a další spršku kamenů malých i velkých a Hope měla co dělat aby se jim vyhla. Několik jí udeřilo do hlavy.
  Neslyšela za sebou kroky nikoho jiného než Aika a té feny Alioth. Ale neohlížela se, aby se přesvědčila, zda je hlídací smečka pronásleduje, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Mohla by zpanikařit a sletět ze srázu. To by nepřežila.
  Náhle ale narazila do Fire Shadowa. Zavrávorala, ale zůstala stát. Temný vlk se nehýbal. Napjatě sledoval něco před sebou. Hope se postavila na špičky aby mu mohla přehlédnout přes rameno. Málem se jí zastavilo srdce.
  Mezi nimi a pokračováním stezky byla puklina. Obrovská puklina, která se stále roztahovala a vydávala ohlušivé zvuky. Hřeben se rozpůlil. Hope netušila jak je to možné, ale byla si jistá, že není jiné cesty než přes puklinu. Pokud ji však chtěli přeskočit, museli si pospíšit. Prasklina se stále zvětšovala a zanedlouho už nebyla velká jako délka tří ocasů. Zvětšila se na délku psa.
  Pod tlapkami se jim začala drolit skála. Hope uskočila, aby dala Fire Shadowovi místo na couvnutí. Místo kde před chvílí stáli se zřítilo do temné pukliny.
  ,, Co teď?" Musela křičet, aby jí mohlo být alespoň trochu slyšet. Fire Shadow se na ni otočil a poprvé od jejich setkání se mu v očích zablýskla panika.
  ,, Musíme přes!" Vyštěkl. Hope vytřeštila oči na zvětšující se puklinu. Věděla to, ale nechtěla si to přiznat. ,, To nedokážeme!" Zavrčela pravdu, která visela ve vzduchu.
  Fire Shadow neodpověděl jen uhl pohledem a přivřel oči. Sledoval puklinu. Najednou ještě o něco couvl a natlačil Hope dál na stezku. Rozběhl se a odrazil se od okraje. Přeletěl přes průtrž a na druhé straně se překulil na záda.
  Hope sledovala každý jeho pohyb. Vstal a kývl na ni. Hlídací fena se zhluboka nadechla, couvla a chystala se rozběhnout a odrazit. Ale v tom do ní vrazil Aiko. Hope se zakymácela na místě. Jeden kámen vedený Velkým Zavrčením jí spadl na hlavu až se jí zamlžilo před očima. Několikrát zamrkala a zatřásla hlavou. Puklina se stále zvětšovala.
  Aiko už si jí taky všiml a stejně tak i právě příchozí Alioth. ,, Skočte! Honem!" Pobízela je Hope a šťouchla Aika do ramene, aby si pospíšil. Věděla, že on s Alioth musí jít co nejdřív. Puklina se nebezpečně zvětšovala a oba dva psi neměli dost síly ji přeskočit, kdyby se ještě trochu roztáhla.
  Aiko na ni vytřeštil oči, ale rozběhl se co mu síly stačily. Odrazil se od okraje a jen tak tak dopadl vedle Fire Shadowa. Černý vlk mu pomohl na nohy a oba se posunuli dál po stezce aby umožnili přeskočit i ostatním.
  ,, Rechle běž!" Pobízela Hope bílou fenu. Ale v tu chvíli se jim pod nohama začala zem rozpadat. Uskakovali jako kamzíci, ale jejich prudké pohyby spouštěly další vlnu padajícího kamení.
  Země se na okamžik uklidnila. Hope se vylekaně rozhlížela okolo a hodnotila jak bezpečné je přiblížit se puklině. Snad alespoň trochu. Otočila se na Alioth, když v tom si všimla tří temných siluet, které se zrovna vyřítily zpoza zatáčky. I tak byly poměrně daleko. Jeden nebo jeden a půl honu. Ale Hope i tak věděla, že jde o Hell a ty nejrychlejší a nejsilnější z její smečky. Ostatní jsou buď mrtví, nebo se jen zpozdili.
  ,, Dělej skoč!" Vyštěkla na Alioth, která se stále nemohla vzpamatovat. Bílá fena zamrkala, ale statečně se rozběhla proti obrovské puklině a skočila. Když se však přibližovala druhé straně a její přední nohy se jí i dotkly, zadní část jejího těla se svezla ze srázu.
  Pes a vlk na druhé straně se jí ihned rozběhli na pomoc. Díky Nebeským psům, ji stihli vytáhnou těsně předtím, než se ulomil další kus skály a zřítil se do propasti. Hope zůstala stát jako přikovaná. Průtrž už byla opravdu velká. Velká jako několik psů vedle sebe. Neměla nejmenší šanci ji přeskočit. Ostatní to taky zřejmě věděli, když na ni upřeli prosebné pohledy.
  ,, Skoč Hope!" Křičel na ni Aiko. Bylo ho dobře slyšet, protože otřesy byly ty tam. Zeměpsice se jen otřepala. Teď byla noc zase klidná a nenarušoval ji jiný zvuk než Aikův štěkot a dupání silných tlap hlídacích psů. Byly blízko, ale Hope neměla odvahu se ohlédnout.
  ,, Skoč!" Štěkal dokola ,, proč neskočíš?!" V jeho očích se zalesklo zoufalství. Hope sklonila hlavu. Věděla, že tohle nepřeskočí. Aiko to taky věděl, jen si to nechce přiznat.
  ,, Proč neskočí!?" Mluvil pro změnu na Alioth a Fire Shadowa. Ti mlčeli a vyhýbali se mu pohledem ,, proč neskočí?!"
  ,, Běžte," zavrčela Hope a přerušila jeho kňučení. Aiko se zajíkl.
  ,, Ale Hope, nemůžeme tě tady nechat," škemrala Alioth. Jediný Fire Shadow ještě nepromluvil. Sledoval ji nehybným pohledem. Opětovala mu ho. Kývl na ni. Neubránila se jemnému úsměvu a kývla nazpět.
  ,, Jdeme," zavelel. Aiko si ho změřil nenávistným pohledem ale vzdorovitě mlčel. Zamračil se na Hope, ale i tak se třásl po celém těle a působil slaběji, než kdy dřív. ,, Ani se nehnu!" Vyštěkl.
  ,, Alioth?" Zavrčel Fire Shadow a po tváři mu proběhl divně prosebný pohled, který zaskočil nejen Hope ale očividně i Aika. Alioth si ničeho nevšimla, pohlédla vlídně na Hope ,, sbohem." Společně s Fire Shadowem se rozběhla po stezce pryč. Hope je sledovala dokud se jí jejich ocasy neztratily v šeru.
  Slunce začalo svítat a jeho paprsky sahaly přes hřeben a ozařovaly dva psy stojící dole. Každý stál na jedné straně a dělila je od sebe hluboká puklina. Hleděli na sebe a ani jeden neuhl pohledem, ikdyž slyšeli štěkot jejich nepřátel.
  ,, Prosím," zakňučel Aiko zoufale. Vypadal jako před zhroucením a po tváři mu létal ustaraný a smutný výraz. Hope musela uhnout pohledem, jinak by to nevydržela a opravdu se pokusila prasklinu přeskočit.
  ,, Aiko, je mi to hrozně líto," povzdechla si ,, ale beze mě vám bude líp." Aiko zavřel oči a zakroutil hlavou ,, ty za nic z toho nemůžeš!"
  Kéž by tušil, že za to všechno můžu jen a jen já. Hope se svíralo hrdlo, při pomyšlení na to, že by ho měla ztratit. Byli přeci tak velcí přátelé a teď to všechno ztratí.
  ,, Už jednou jsi přece něco tak velkého přeskočila!" Pokoušel se farmářský pes znova ,, dokážeš to podruhé!"
  ,, To bylo jiné," zavrčela Hope trochu podrážděně. Věděla, že naráží na její útěk z ohrady hlídacích psů. Nebyla to hezká vzpomínka a nepotřebovala, aby jí ji někdo připomínal.
  ,, V čem?" Dožadoval se odpovědi. Hope chtěla něco říct, ale zastavila se, když uslyšela, jak rychle se štěkot blíží. Odvážila se otočit. Hlídací psi byli jen kousek za ní. Pár láních kroků a dohnali by ji. Zůstala otočená, aby mohla čelit nepřátelům a naopak, aby nemusela čelit Aikovi.
  ,, V čem!" Vyštěkl podruhé. Hope sevřela čelisti a s bolestnou grimasou neodpověděla. Neotočila se, aby se na něj mohla naposledy podívat. Tohle bylo její rozhodnutí. Ignorovala jeho štěkot stejně tak, jako ledový spár, který uvěznil její srdce a bolest, která jí prostupovala jejím tělem.
  Hlídací psi byli jen deset psích délek od ní, když zaznamenala Aikovu poslední větu. Zněla panicky a frustrovaně. Jako u psa, který nemůže nic ztratit. ,, Když ty nejdeš za mnou, já půjdu za tebou!"
  Uslyšela kroky za svými zády. Ve vteřině se otočila a rozběhla ke strži. Nemusela o tom ani přemýšlet. Její činy byly rychlejší než mysl. Věděla, že tohle Aiko udělat nesmí. Nesmí kvůli mně zemřít! Ne, když to můžu udělat já! Hope Aikovi předtím na jeho poslední otázku neodpověděla, hlavně protože odpověď neznala. Nedokázala popsat, v čem přesně byla situace v ohradě jiná. Teď už ale ano. Tenkrát, měla strach. Hrozný strach o sebe. Teď měla strach o Aika. To bylo silnější a věděla, že bude mít sílu ke skoku. Teď už ano.
  Poslední krok před strží se odrazila a letěla vzduchem. Aiko už skoro taky skočil, ale Hope byla rychlejší a tak se černobílý pes stihl v čas zastavit.
  Hlídací feně se hlavou v tom krátkém okamžiku mihl celý život. Všechno, co kdy byla. Štěně, právoplatný člen smečky hlídacích psů, samotář a následně lovec smečky Zeleného Dubu. Potom Alfa. A jak zemře? Jako nikdo. Nic nedokázala! Nedokázala ochránit ani svou vlastní smečku. Pokud ji nezničilo Velké zavrčení, udělá to Hell. Sevřela víčka a nechala se unášet vzduchem.
  Přišlo jí to jako věčnost, než se její packy dotkli země. Náraz ale spomalil černobílý pes stojící v cestě. Hope cítila, jak jí z tlapek, odřených z nárazu teče krev. Ale větší bolest zažila, když se překulila na záda a udeřila se do hlavy o skálu. Skoro ztratila vědomí, ale znovu ji probral vlhký jazyk, přejíždějící po její tváři.
  Když otevřela oči, musela se usmát. Stál tam Aiko a ona to dokázala. Dokázala překonat sama sebe a svůj strach.

Názdárék!
Jop, jsem hrozně nespolehlivej člověk. Zase vydávám kapitolu o den později. Mám teď ale poměrně fofr. Vánoce a škola a dárky a tak dále a tak dále. Jinak doufám že si Advent užíváte tak jako já a že u vás panuje vánoční nálada.
Jinak ke kapitole. Nečetla jsem si ji zpětně, takže je možné že tam bude hooodně chyb, za což se omluvám. Tohle není ještě poslední kapitola, ale předposlední! Wow!
Jsem tak nadšená, že jsem tuhle knihu skoro dopsala. Jinak jak dlouho bude trvat než vydám druhý se pak dozvíte v té poslední kapce. Nejspíš bych mezitím začala psát něco menšího, aby bylo u mě na profilu z čeho vybírat. Tak páčko a mějte se hezky.❤️👍🏻